Konec srpna roku 1988 se do paměti obyvatel Púchova zapsal událostí, která navždy změnila pocit bezpečí na tehdejších sídlištích. Pětiletý Luboš Bednár si hrál před domem, když ho matka zavolala na oběd, k rodinnému stolu už ale nikdy nedorazil. Po chlapci se tehdy doslova slehla zem. Případ odstartoval jednu z největších pátracích akcí v československé historii a dodnes vzbuzuje mnoho otazníků.
Osudné poledne na pískovišti
V neděli v poledne si malý Luboš užíval volno na pískovišti se svým o rok starším bratrem Stanislavem. Z okna se ozval hlas matky Márie, která chlapce volala domů na oběd. Starší ze sourozenců poslechl a vyrazil ke dveřím. Menší hoch se rozhodl ještě zdržet a podotkl, že se podívá za roh jejich domu. To byl poslední moment, kdy ho někdo z rodiny viděl.
Na konci srpna panovalo chladné počasí a teploměr ukazoval pouhých čtrnáct stupňů Celsia. Dítě mělo na sobě modrou mikinu s červenými prvky, červený rolák, flanelovou košili a bílé tričko. Spodní část oděvu tvořily tepláky, růžové punčocháče a tmavě modré holínky. Mezi klíčová poznávací znamení patřila malá jizva na bradě a výraznější mateřské znaménko na levé lopatce. Když se hoch dlouho nevracel, otec se ho vydal hledat a vzápětí se do akce zapojila i policie.
Stopy mizející u silnice
Ztráta dítěte spustila obrovskou mobilizaci. Do ulic vyrazili příslušníci Veřejné bezpečnosti, vojáci i stovky dobrovolníků. Všichni systematicky prohledávali město i přilehlé okolí. Policie dokonce nařídila otevřít opuštěné hroby na místním hřbitově kvůli podezření, že by tam někdo mohl tělo ukrýt. Nasazený služební pes zachytil pachovou stopu, která vedla směrem k silnici, tam ovšem nadobro končila. Tato skutečnost podnítila vznik teorií o únosu z ulice.
Bývalý elitní kriminalista Matej Snopko přišel s odlišnou hypotézou. Upozornil na fakt, že púchovské sídliště připomínalo staveniště plné nezajištěných výkopů. Podle něj mohl hoch do některého z nich spadnout a ztratit vědomí. Dělníci si pak malého těla nemuseli při zalévání betonem všimnout. Prohledat čerstvě zabetonované základy bylo technicky neproveditelné a vyšetřovatelé zůstali bez důkazů.
Vlna strachu a bílý Favorit
Konec stopy u silnice dal vzniknout legendě o bílém voze značky Favorit, jehož posádka unáší děti. K panice přispěl fakt, že srpen roku 1988 přinesl v Československu sérii dalších zmizení. Jen o několik dní dříve se ztratila folková zpěvačka Pavlína Braunová cestou na zkoušku s kapelou. O dva dny později se po stopování u plzeňské čerpací stanice slehla zem po osmnáctileté Lence Mužíkové a devatenáctileté Iloně Vavříkové.
Všechny tyto případy spojuje absence stop a fakt, že poslední indicie vždy končily u cesty. Vyšetřovatelé spojitost mezi zmizením mladých žen a malého chlapce nepotvrdili, ve společnosti ovšem tyto události vyvolaly obrovskou vlnu strachu.
„Byl to tak krásný chlapeček, jako andělíček, co je malovali na obrazy,“ zavzpomínala na něj jedna ze sousedek v dobových rozhovorech. Rodiče přestali pouštět potomky ven bez dozoru a atmosféra bezstarostných her skončila. Po letech navíc promluvila žena, která popsala zkušenost s bílým autem. Řidič se prý tehdy pokusil na ulici zablokovat jejího bratra, kterému se podařilo utéct.
Překvapivá zpráva z ciziny
Případ ožil v květnu roku 2003, kdy z Jihoafrické republiky dorazila překvapivá zpráva. Na policejní stanici se přihlásil mladík jménem Happy Sindane s tím, že pochází z Evropy a v dětství ho unesla služebná. Pracovníci Interpolu zaznamenali velkou fyzickou podobnost mladíka s portrétem pohřešovaného slovenského chlapce.
Pro rodinu to znamenalo šok a návrat ztracené víry v dobrý konec. „Je to nesmírná podoba,“ prohlásila tehdy matka Mária v televizním vysílání. Výsledky testů DNA ovšem příbuznost s jistotou vyvrátily.
O pět let později policie oficiální pátrání po uplynutí dvacetileté lhůty ukončila. Matka a bratr Stanislav nadále bydlí ve stejném bytě v Púchově a s médii již nekomunikují. „Drásá mi to nervy, budu z toho zase rozhozená celý rok,“ svěřila se před lety Mária redaktorům serveru Aktuálně.cz. Otec Anton se rozuzlení nedožil a psychologové tento stav popisují jako nejednoznačnou ztrátu, která rodině brání v přirozeném truchlení.
