V období normalizace komunistický režim tvrdě potíral svobodný umělecký projev. Kariéra hudebníků stála na poslušnosti a podrobení se vládní moci. Systém systematicky likvidoval neposlušné interprety a na uvolněná místa tlačil loajální tváře populární hudby. Texty písní mrzačili státní cenzoři, zpěváci skládali zkoušky z marxismu-leninismu a poslech západních desek nesl obrovská rizika.
Těžké zkoušky loajality
Každý profesionální interpret musel dokazovat oddanost státnímu aparátu. Schvalovacím řízením procházela všechna slova a náznak kritiky znamenal rychlý konec. Pro udržení práce umělci povinně vystupovali na festivalu politické písně v Sokolově. Komunisté navíc nařizovali nesmyslné kvóty pro vysílání sovětské tvorby. Kapela Pražský výběr musela dokonce zrušit veškeré své koncerty v některých krajích. Nadaní jedinci bez stranické knížky obvykle končili jako dělníci nebo topiči.
Hvězdy pod zámkem
Nepohodlní autoři mizeli z pódií a jejich díla padala do temných archivů. Marta Kubišová po roce 1970 ztratila právo vystupovat a její album Songy a balady systém stáhl z obchodů. Podobný osud zažili folkoví písničkáři Jaroslav Hutka, Vlasta Třešňák a Vladimír Veit, kteří bojovali proti vládnímu útlaku. Jejich tvorba přežívala výhradně pomocí ilegálního kopírování na kazetách. Tato neoficiální scéna navíc denně čelila krutému psychickému nátlaku příslušníků Státní bezpečnosti.
Útěk za hranice
Soustavný teror bezpečnostních složek vyštval řadu mimořádných umělců do exilu. Písničkář Karel Kryl zamířil do Německa a stal se celonárodním symbolem odporu. Jeho trefné skladby si lidé zpívali potají a propašované nahrávky stály horentní sumy na černém trhu. Později emigroval do Ameriky rovněž oblíbený Waldemar Matuška.
Odchod na Západ režim trestal absolutním vymazáním člověka z paměti národa. Televize a rozhlas ihned po emigraci likvidovaly všechny dotyčné nahrávky. Tvrdé rány dopadaly i na domácí undergroundové formace The Plastic People of the Universe a DG 307. Tito hudebníci žili jako psanci.
Alternativní útočiště
Kvalitní jazz, folk a country komunisté vytlačili do malých klubů. Posluchači nacházeli záchranu v nenápadných podnicích typu Malostranské besedy nebo Baráčnické rychty. Právě zde žila alternativní kultura nezávislá na vůli mocných. Obrovskou oázu svobody představoval festival Porta, který ideologicky nezapadal a cenzura ho musela přetrpět.
Státní podnik Supraphon odemkl své trezory teprve po revoluci v listopadu 1989. Na pulty se vrátily zapovězené tituly a Češi vykupovali Modlitbu pro Martu. Z archivů úředníci vytáhli i dříve zakázané singly populárních hvězd. Světlo světa znovu spatřila píseň Hej páni konšelé od Karla Gotta a hit Přejdi Jordán od zpěvačky Heleny Vondráčkové.
Oficiální popový proud reprezentovali jedinci s velmi pružným morálním kompasem. Michal David, Karel Gott a kapela Olympic si lukrativní kariéru kupovali loajalitou. Režim skrze jejich tvorbu ovládal volný čas mládeže a formoval poslušné stádo. Účastníci festivalů typu Děčínská kotva a Zlatý palcát dobrovolně polykali tvrdou socialistickou propagandu.
