Většina lidí zná tu historku nazpaměť. Mladý Isaac Newton sedí pod stromem, na hlavu mu spadne jablko a v tu ránu pochopí gravitaci. Realita je však mnohem prostší a zároveň fascinující. Muž, který zvážil Zemi a definoval zákony pohybu, byl ve skutečnosti podivínský samotář posedlý alchymií, jenž se neštítil poslat své nepřátele na šibenici.
Zahrada ve Woolsthorpe
Příběh o jablku není úplný výmysl, ale v průběhu staletí se obalil nánosem romantických představ. K žádnému úderu do hlavy nedošlo. Celá situace se odehrála v zahradě rodného domu ve Woolsthorpe, kam se Newton uchýlil před morem zuřícím v Cambridge. Bylo to období, kdy měl čas a klid na přemýšlení. Svědectví o tomto okamžiku nám zanechal jeho přítel a životopisec William Stukeley, který s fyzikem hovořil na sklonku jeho života. Seděli spolu v zahradě, popíjeli čaj a vzpomínali na minulost.
Stukeley ve svých pamětech z roku 1752 popisuje situaci velmi přesně. Newton se díval na jabloň a viděl padat ovoce. Právě tento prostý pohyb v něm spustil lavinu otázek, které nakonec změnily chápání vesmíru. „Proč by to jablko mělo vždy klesat kolmo k zemi,“ ptal se sám sebe podle Stukeleyho záznamu. Tato myšlenka jej vedla k úvaze, že v hmotě musí existovat přitažlivá síla, která se soustředí ve středu Země.
Legendu o ráně do hlavy si pravděpodobně přibarvili další vypravěči, aby byl příběh dramatičtější. Samotný Newton historku používal spíše jako ilustraci pro laiky, aby jim vysvětlil složitý koncept gravitace na něčem, co důvěrně znali. Místo náhlého osvícení šlo o počátek desítky let trvající tvrdé práce, matematických výpočtů a ověřování.
Génius s temnou duší
Newton nebyl oním dobrotivým vědcem, jakého si často představujeme. Byl to nesmírně složitý člověk, vztahovačný, plachý a často krutý k těm, kteří se mu postavili do cesty. Jeho spory s kolegy byly legendární. Patrně největší nenávist choval k Robertu Hookovi, tehdejšímu kurátorovi experimentů Královské společnosti. Hooke si dovolil kritizovat Newtonovu teorii optiky, což Newton nikdy nezapomněl.
Jejich rivalita trvala celá desetiletí. Když se Newton po Hookově smrti stal prezidentem Královské společnosti, údajně nechal zničit jediný existující portrét svého soka. Chtěl ho vymazat z historie. I slavný citát o trpaslících stojících na ramenou obrů, který Newton napsal v dopise Hookovi, mnozí historici interpretují jako skrytou urážku. Hooke byl totiž malého vzrůstu a měl pokřivenou páteř.
Většinu svého času navíc nevěnoval fyzice, nýbrž alchymii a teologickým rozborům bible. V jeho pozůstalosti se našly miliony slov věnované hledání kamene mudrců a výpočtům data konce světa. Vědu považoval jen za jednu z cest k poznání božího díla. Před světem však tuto svou vášeň tajil, protože alchymie byla v té době již na hraně zákona a vědecké akceptovatelnosti.
Lovec padělatelů
Zásadní zlom v jeho životě přišel v roce 1696, kdy přijal místo dozorce v královské mincovně. Mnozí to považovali za trafiku pro vysloužilého učence, ale Newton se do práce vrhl s nečekanou vervou. V té době čelila Anglie masivní finanční krizi způsobené paděláním mincí. Newton zreformoval celý proces ražby a osobně se pustil do stíhání zločinců.
Vytvořil síť informátorů a v přestrojení navštěvoval pochybné londýnské hospody, aby získal důkazy. Jeho největším úlovkem byl William Chaloner, geniální podvodník, který dlouho unikal spravedlnosti a vysmíval se úřadům. Newton ho s chladnou precizností uštval. Shromáždil proti němu zdrcující důkazy a dostal ho až před soud. Chaloner skončil na šibenici. Newton u toho neprojevil špetku soucitu, bral to jako vyřešení složité rovnice, kde výsledek musel být spravedlivý.
Jeho práce v mincovně zachránila britskou ekonomiku, přesto se o ní v učebnicích fyziky nedočtete. Ukazuje nám však Newtona jako muže činu, který dokázal svou brilantní logiku aplikovat i v drsném světě londýnského podsvětí. Zemřel v roce 1727 jako vážený muž, ale jeho pravá tvář zůstala dlouho skryta za jeho monumentálním dílem.
