V počátcích dobývání vesmíru spoléhaly Spojené státy při zkušebních letech na opice a Sovětský svaz vysílal do kosmu psy. Francouzský vesmírný program se ale na začátku 60. let vydal jinou cestou. Do výcviku totiž zařadil toulavé kočky z pařížských ulic. Před třiašedesáti lety se pak jedna z nich podívala za hranice atmosféry. Na rozdíl od mnoha dřívějších zvířecích průkopníků se však ze suborbitálního letu vrátila bezpečně na Zem. Úspěšná mise jí ovšem dlouhý život nezajistila, po dvou měsících ji totiž vědci utratili kvůli plánovanému zkoumání mozku.
Z pařížských ulic do výcvikového střediska
Francouzská vesmírná agentura CERMA shromáždila na počátku šedesátých let čtrnáct toulavých koček, které odborníci vybrali pro jejich snadnou dostupnost i tehdejší časté využívání v neurofyziologii. Zvířata záměrně nedostala žádná jména a personál je rozlišoval výhradně pomocí kódového označení, což mělo spolehlivě zabránit vzniku citového pouta mezi vědci a testovanými subjekty. Tuto skupinu následně čekal několikaměsíční tréninkový program, který měl kandidátky připravit na extrémní podmínky raketového startu a pobytu v kosmickém prostoru.
Během náročných příprav trávily kočky dlouhý čas v malých uzavřených boxech, které věrně napodobovaly stísněnou raketovou kabinu. Procházely také zatěžkávacími zkouškami ve speciální odstředivce, kde na ně působilo přetížení dosahující hodnoty až 9,5 G. Tyto fyzické testy navíc doplňovalo opakované vystavování silnému hluku a vibracím. Všech čtrnáct zvířat zároveň podstoupilo chirurgický zákrok spočívající v zavedení měřicích elektrod přímo do lebky. Výcvik nakonec zdárně dokončilo šest nejodolnějších jedinců, z nichž technici vybírali zástupce pro start.
Krátký let a tvrdé přistání v alžírské poušti
O finální volbě nakonec rozhodla velmi klidná povaha a nízká hmotnost, díky čemuž do raketové kapsle zamířila drobná černobílá samice s označením C 341 vážící pouhého dva a půl kilogramu. Samotný start se uskutečnil 18. října 1963 na základně Hammaguir ležící v pouštní oblasti na severozápadě Alžírska, kde zvíře sedělo pevně přikurtované na špici rakety Véronique AG1. Obklopené elektronikou dostávalo po celou dobu cesty slabé elektrické impulzy, zatímco senzory nepřetržitě sledovaly jeho tep, dech a celkovou neurologickou aktivitu.
Raketový nosič zrychlil natolik prudce, že se pouzdro s připoutaným zvířetem dostalo až do výšky přesahující 150 kilometrů, přičemž celý suborbitální let trval zhruba čtvrt hodiny. Po oddělení kapsle se ve stanovené výšce automaticky aktivoval padákový systém a modul bezpečně dosedl do písku saharské pouště nedaleko místa startu. Konstrukce ovšem dopadla tak nešťastně, že kočka zůstala viset hlavou dolů, dokud k ní nedorazil záchranný tým. Pracovníci živé zvíře v pořádku vyprostili a let tak skončil úspěchem.
Neúspěšná pitva a definitivní konec programu
Po návratu na zemský povrch se o úspěšném experimentu rychle dozvěděli novináři a tisk zpočátku kočku překřtil na Felixe podle kocoura z populárních animovaných filmů. Teprve po zjištění, že vesmírnou hranici ve skutečnosti překročila samice, zástupci médií jméno upravili do ženské podoby Félicette. Sláva první kočičí astronautky ovšem netrvala dlouho, protože pouhé dva měsíce od startu ji vědci utratili, aby mohli provést detailní pitvu. Odborníci potřebovali důkladně prozkoumat případné skryté fyziologické změny v jejím mozku.
Očekávaná posmrtná vyšetření neposkytla badatelům žádné zásadní poznatky o vlivu kosmického prostoru na organismus. Šest dní po letu Félicette odstartovala z alžírského kosmodromu další francouzská raketa s druhou kočkou na palubě, avšak tento let skončil havárií nosiče a zvíře nepřežilo. Z původní čtrnáctičlenné tréninkové skupiny žila delší dobu jen jediná samice, u níž se objevily zdravotní komplikace po zavedení elektrod a stala se maskotem laboratoře. Zbylých devět zvířat personál utratil. V roce 2019 získala Félicette pamětní sochu nedaleko Štrasburku.
