V pondělí 9. března 1422, v den svatých Crhy a Strachoty, se Pražané zastavili na Staroměstském náměstí s hrůzou v očích. Zpod vrat radnice vytékal proud krve. Pokus o tichou popravu Jana Želivského se změnil ve výbuch hněvu, jaký Praha dlouho nezažila.
Kněz, kterého milovali chudí a báli se mocní
Když stál Jan Želivský na kazatelně v chrámu Panny Marie Sněžné, jeho hlas zněl jako výbuch hromu. „Bohatí milují více psy než své chudé bratry!“ káral z kazatelny a dav jásal.
Byl to řečník, který uměl přetavit víru v čin. Zatímco umírnění kazatelé uklidňovali, Želivský podněcoval. Věřil, že český národ je vyvolený k vybudování boží říše na zemi, a to bez pánů, bez pokrytců a bez kněží prodávajících odpustky.
Jeho moc rostla. Chudina ho uctívala, měšťané se ho báli a i slavný Jan Žižka s ním měl problém. Po první pražské defenestraci v roce 1419, kterou rozpoutal právě Želivský, se mu otevřela cesta k moci. O pár let později už ovládal obě města pražská, tedy Staré i Nové, a měl blízko k diktátorovi v kněžském kápi.
Od kazatele k vládci a zase dolů
Jenže revoluce má krátkou paměť. Když dal v roce 1421 bez soudu popravit šlechtice Jana Sádla z Kostelce, i jeho vlastní stoupenci se začali otáčet zády. V únoru 1422 ho komise vedená Janem Žižkou zbavila vlivu na radnici a zakázala kněžím zasahovat do správy města.
Želivský to neunesl. Zůstala mu kazatelna, ale přišel o moc. V kázáních znovu brojil proti zrádným pánům, a tak se konšelé rozhodli jednat. „Žádný kněz krvavý by neměl kázat, pokud se neočistí,“ řekl o něm veřejně mistr Jakoubek ze Stříbra. Rozsudek zazněl v přeneseném slova smyslu. A brzy i doslova.
V neděli 8. března 1422 dorazili k Želivskému dva konšelé s prosbou, zda by se druhý den po jitřní mši nedostavil na radnici. „Jen malá porada, otče,“ ujistili ho. A on šel.
Krev pod vraty
V pondělí kolem poledne už čekal na dvoře kat. Když se dveře síně rozletěly a dovnitř vtrhli biřici, Želivský pronesl poslední slova: „Probůh, rozmyslete se o to! O mou smrt by nic nebylo, ale sám neumřu. Vizte, co ještě z toho přijde!“ Byla to věštba přesná do posledního slova.
Kat mu sťal hlavu, stejně jako devíti jeho přívržencům. Konšelé chtěli krvavou scénu ututlat, jenže dvůr byl s mírným spádem. A voda, kterou smývali dlažbu, vytekla pod vraty na náměstí. Krev se rozlila do ulice a Praha pochopila.
Zvon u Panny Marie Sněžné spustil na poplach. Dav vtrhl na radnici, našel bezhlavá těla a Želivského hlavu nesl ulicemi na dřevěném tácu. Lidé plakali, omdlévali, šíleli. O den později se mstili. Zabili konšely, vyrabovali židovské ghetto, město hořelo. Nakonec zvedli další sekery. Tentokrát proti těm, kteří popravu nařídili. Krvavá rovnice „oko za oko“ se naplnila během tří dnů.
Po smrti zapomenutý, po staletích rozporuplný
Kde leží jeho tělo, dnes nevíme. Možná stále pod kazatelnou v chrámu, kde kázal. Jeho jméno ale přežilo v ulicích, v názvu stanice metra i v bustě na radnici.
Historik Petr Čornej k tomu napsal, jak informují i Novinky.cz, že: „Želivský byl příliš rozporuplný, aby se stal symbolem“.
Fanatik i vizionář. Kněz, který chtěl spravedlnost, ale skončil v krvi. A přesto – bez jeho hlasu by Praha možná nikdy nezapálila jiskru, která změnila dějiny.
Zdroj: Novinky, Deník, StoPlusJednička
