Psal se 30. listopad 1938. V sále Národního shromáždění panovala dusná atmosféra a Československo se po mnichovské zradě zmítalo v křeči. Právě v tento den byl do funkce prezidenta zvolen Emil Hácha. Muž, který si úřad nepřál, který toužil po klidu a kterého nakonec dějiny i vlastní lidé semleli tím nejkrutějším způsobem.
Pro většinu lidí byl Emil Hácha dlouhá léta jen kolaborantem a zrádcem. Dnešní optika historiků je naštěstí střízlivější a ukazuje ho jako tragickou postavu, která se snažila zachránit, co se dalo. Původně přitom vůbec neměl ambice stát v čele státu. V roce 1938 mu zemřela milovaná žena Marie a jeho jediná dcera se rozvedla. Byl to zlomený, stárnoucí právník, který se těšil na penzi. Místo odpočinku ho však čekalo peklo.
Osudová volba
Hácha byl špičkový právník, překladatel anglické literatury a člověk s vysokým morálním kreditem. Právě proto po něm sáhli. Když Rudolf Beran navrhl jeho jméno, Hácha se bránil. Cítil se unavený a nemocný. Politické špičky i církev na něj ale tlačily tak dlouho, až svolil. Považoval to za oběť pro národ.
Ještě v den volby doufal v zázrak. Věřil, že ho nezvolí. „Tajně ovšem doufal, že při prezidentské volbě nedostane potřebný počet hlasů od slovenských poslanců a senátorů a nebude zvolen,“ popisuje historik Josef Tomeš. Když do poledne nepřicházely zprávy, myslel si, že je z toho venku a půjde to oslavit do hospody Na Slamníku. Pak ale zaznělo 21 dělových salv. Dostal 272 hlasů. Past sklapla.
Noc hrůzy v Berlíně
Nejděsivější moment jeho úřadování přišel v noci ze 14. na 15. března 1939. Hácha jel do Berlína s naivní představou, že s Hitlerem vyjedná podmínky pro Slovensko. Místo toho ho čekal brutální nátlak. Nacisté si s ním hráli jako kočka s myší. Na jedné straně dostala jeho dcera bonboniéru a květiny, na straně druhé mu vyhrožovali likvidací národa.
Scéna v říšském kancléřství připomínala gangsterku. Němečtí ministři doslova honili starého pána kolem stolu a nutili ho podepsat okupaci. Vrcholem byl moment, kdy se do věci vložil Hermann Göring. „Mám těžký úkol. Bylo by mi nesmírně líto, kdybych musel zničit to krásné město,“ řekl na adresu Prahy s tím, že jeho letectvo je stoprocentně připraveno. Hácha se zhroutil. Nakonec podepsal, ale jen sám za sebe. Odmítl připojit podpis vlády, čímž dokument právně znehodnotil. Byla to jeho malá, tichá vzpoura.
Válka z kanape
Zatímco Edvard Beneš v Londýně plánoval odboj, Hácha musel v Praze denně jednat s vrahy. Jejich vztah byl komplikovaný. Beneš byl politik, Hácha člověk. Když premiér Eliáš odmítl podat demisi na Benešův příkaz, vzkázal do Londýna drsnou větu: „Revoluce se nejlépe dělá na kanapi“.
Hácha se snažil zachraňovat konkrétní lidi. Intervenoval za zatčené studenty a podařilo se mu jich stovky dostat z koncentračních táborů domů. Za každého zachráněného ale musel zaplatit krutou daň v podobě ponižujících projevů a loajality k Říši. Historik Vít Machálek uvádí, že jednání s Heydrichem, kterého Hácha nenáviděl, označoval prezident za „polykání ropuch“.
Nedůstojný konec
Konec války pro Háchu nebyl vysvobozením. V květnu 1945 byl už jen stínem dřívějšího intelektuála. Trpěl pokročilou aterosklerózou, nepoznával lidi a často nevěděl, kde je. Přesto ho komunistický ministr vnitra Václav Nosek nechal zatknout.
Zámek v Lánech vyměnil za celu na Pankráci. Podmínky tam byly otřesné. Pro starého, nemocného muže to byla likvidace. Dozorci se k němu chovali hůř než ke zvířeti. Objevují se svědectví, že ho bachaři ponižovali tím, že jej vytáhli na chodbu a „z ochozů na něj močili“. Emil Hácha zemřel ve vězeňské nemocnici 27. června 1945. Pohřbili ho tajně, bez poct, údajně ve vězeňském úboru.
