Ačkoli její reálná existence není dosud historicky doložena, vnímáme kněžnu Libuši jako jednu z nejznámějších postav českých dějin. Mýtická česká kněžna, věštkyně, zakladatelka Prahy a choť Přemysla Oráče dodnes fascinuje. Libuše se stala zdrojem nejedné legendy, stejně jako sporu historiků. Co o ní vlastně víme a co je jen bujná fantazie?
Panna hadačka
S takovým označením se Libuše poprvé objevuje v jakýchkoli historických pramenech, konkrétně Kristiánově legendě z 10. století. Jak praví tato legenda, Češi právě na Libušin popud založili Prahu a knížetem zvolili oráče jménem Přemysl, kterého pak pojala za manžela. Nejstarší verze textu ji ale nejmenuje, ani neuvádí její podíl na vládě.
Kosmova kronika
Až asi nejslavnější kronikář středověku přináší počátkem 12. století její podrobnější popis. Její život zařadil do první poloviny 8. století. Respektive „sedm generací před knížetem Bořivojem“. Právě u Kosmase ale zazní poprvé jméno Libuše, objeví se i otec Krok a sestry Kazi a Teta. Prostá hadačka se tak stává ženou z vyšší společnosti. Jak podotýká Encyklopedie Prahy 2, byla dříve psána i jako Lubossa, nikoli Libuše.
Věštění a Praha
To jsou asi nejznámější vlastnosti a skutky, které se k Libuši vztahují. Když na ni sestoupil věštecký duch, viděla budoucnost. „Vidím veliký hrad, jenž slávou nebes se dotkne, ve hvozdě leží město – je vzdáleno od vši této na třicet honů a mez mu určují vltavské vlny,“ cituje web Nespěchej její nejslavnější (a dost možná jedinou známou) věštbu.
Kronika s jasným účelem
Město pojmenovala Praha podle muže tesajícího práh domu, kterého měli lidé potkat na místě k založení určeném. Jak ale striktně podotýkají historici, je samotná existence postavy Libuše jen v rovině Kosmovy báje. Slavná Kosmova kronika vznikla navíc na objednávku panovníka, a to s jasným ideologickým záměrem potvrzení nároků Přemyslovců na český trůn a osvětlit zdroj knížecí moci. Dneska bychom tak Kosmu vlastně nazvali marketérem.
Problém starých dob i Palackého
Problémem raných epoch našich dějin je, že o nich máme jen velmi málo zpráv. Písmo se sem dostalo až s věrozvěsty v polovině 9. století. Lidé si předtím nevedli žádné písemné záznamy, takže psaná historie začala až později. Jejími nositeli byli navíc podobně jako Kosmas ti, kteří se potřebovali jednoduše zavděčit panující vrstvě.
František Palacký hypoteticky kladl Libuši a její činy na počátek 8. století. Jenže to je přesně doba, kdy se počet autentických písemných pramenů rovná čisté nule. Pátrání po historické postavě je tak prakticky bezpředmětné. „Je to krásná legenda, ale o její existenci nemáme jediný důkaz,“ uvádí pro Rozhlas Plus historička Eva Doležalová.
Role rukopisů a bohů
Renesancí zájmu o Libuši byl Rukopis zelenohorský, který měl obsahovat hlavně text „Libušin soud“. Od konce 19. století je však text považován za padělek, jehož cílem bylo posílit sebevědomí národa. I tak ale vlna hrdosti ovlivnila obraz kněžny v kultuře a inspirovala i Smetanovu operu. Jak trefně podotkl nejen Robert Fulghum – mýty mají větší moc než historie.
Existuje i verze, která v Libuši hledá pozůstatky starých slovanských bohů. Tři sestry tak byly dle Josefa Sadílka kněžky trojhlavého boha Triglava, každá zasvěcená jiné sféře – podsvětí, zemi a nebi. Jiná interpretace vidí jako trojjedinou bohyni přímo Libuši, která je jen „rozdělená“ do tří sester.
Zdroje: StoPlusJednicka, EncyklopediePrahy2, Nespechej, PlusRozhlas
.jpg){kind=link}