Dlouhé roky panovala v učebnicích biologie jasná shoda o našich nejstarších předcích. Nová analýza vzácných fosilií z centrální Afriky teď přepisuje historii lidského rodu. Detailní pohled na sedm milionů let starou kost posouvá počátky vzpřímené chůze hluboko do minulosti.
Nález v pouštním písku
Před více než dvaceti lety odkryli vědci v nehostinné čadské poušti Djurab pozůstatky tvora s odborným názvem Sahelanthropus tchadensis. Tým pod vedením francouzského paleoantropologa Michela Bruneta tehdy opatrně vyjmul ze země lebku, stehenní kost a několik kostí horních končetin. Jedinec dostal přezdívku Toumai, což v místním jazyce znamená naděje na život. Odborná veřejnost se od onoho dne neustále přela o přesný způsob jeho pohybu.
Nalezená lebka vykazovala rysy dospělého samce s mozkem o velikosti dnešního šimpanze a překvapivě lidskou tváří. Umístění otvoru pro míchu na spodině lebeční silně naznačovalo vzpřímené držení těla. Část akademické obce tuto ranou interpretaci odmítala s odkazem na tvar stehenní kosti. Ta se na první i druhý pohled blížila spíše tělesné stavbě současných šimpanzů a bonobů.
Nenápadný hrbolek
Detailní trojrozměrné skenování a nová fyzická kontrola fosilií odhalily drobný výstupek na přední straně stehenní kosti. Tento biologický útvar, odborně nazývaný femorální tuberkulum, slouží u moderních lidí k úponu mimořádně silného vazu spojujícího pánev se spodní končetinou. Stejný vaz zabraňuje přepadnutí těžkého trupu dozadu při běžném postavení. Identifikace této drobné anomálie přesvědčila výzkumníky o pravidelné chůzi pradávného tvora po dvou nohách.
Tvarované končetiny
Výzkumníci při bedlivé analýze stehenní kosti narazili na její specifické vnitřní stočení. Tato důmyslná anatomická vlastnost přibližuje kolena k sobě a směřuje chodidla přímo vpřed pro bezpečný pohyb. Zvíře díky tomuto fyziologickému rysu získalo obrovskou stabilitu potřebnou pro plynulý dvounohý přesun po pevné zemi.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Odborníci našli na boku prehistorické nohy další výraznou bouli. Toto specifické místo slouží u příslušníků lidského rodu jako pevný úpon pro největší hýžďový sval, který drží tělo pohromadě. U žijících lidoopů se podobně vyvinutý útvar vůbec nevyskytuje.
Silně zahnuté kosti předloktí jednoznačně prozrazují schopnost obratného šplhání po stromech. Tento pradávný obyvatel afrického kontinentu bravurně kombinoval život v korunách stromů s jistou chůzí po rovinaté savaně. Vzpřímený postoj mu následně uvolnil horní končetiny pro budoucí manipulaci s primitivními nástroji.
Ostrý spor expertů
Odborná studie publikovaná počátkem ledna v magazínu Science Advances vyvolala silné turbulence v akademických kruzích po celém světě. „Ten hrbolek nás o tom opravdu přesvědčil,“ řekl Scott Williams pro Live Science. „Jsem docela přesvědčen, že tenhle tvor chodil po dvou. Byl bych ale blázen, kdybych si myslel, že to debatu uzavře,“ dodal americký vědec pro The Washington Post.
Někteří ostřílení odborníci s novými závěry nesouhlasí a pevně trvají na svém. Paleoantropolog Roberto Macchiarelli považuje stehenní kost za příliš poškozenou zubem času pro dělání absolutně definitivních závěrů.
Tělesné proporce zkoumaného Sahelanthropa jsou podle Macchiarelliho stoprocentně opičí. Tento hlasitý kritik navíc upozornil na zásadní fakt, že badatelé pracovali primárně s virtuálními odlitky místo originálních fosilií. Williams oponoval zjištěním, že přítomnost klíčového výstupku raději obratem ověřil přímo na původní kosti ve spolupráci s francouzskými kolegy.
Nezávislí experti naopak neskrývají obrovské nadšení z průlomového objevu. „Je to víc než přesvědčivé. Okamžitě jsem si ten 3D sken vytáhl a říkal si, jak jsem to mohl nevidět,“ prohlásil Jeremy DeSilva pro Live Science.
Návrat do pouště
Francouzští výzkumníci Franck Guy a Guillaume Daver novou americkou studii bezvýhradně podporují a vítají. Nezávislá detailní analýza stoprocentně potvrdila jejich vlastní dřívější předpoklady o adaptaci předka na pozemní bipedalismus. Uznávaní vědci se jednohlasně shodují na nutnosti hledání dalších hmatatelných důkazů přímo v terénu.
Otázka přesné podoby úplně posledního společného předka lidí a šimpanzů zůstává stále široce otevřená. Bude nutné odkrýt další tajemství pohřbená hluboko v zemi. Tým zapálených výzkumníků plánuje letos sbalit veškeré těžké vybavení a vyrazit zpět do rozpálené čadské pouště pro nové objevy.
