František Josef I. přesně před 133 lety stvrdil zákon, který poslal k zemi stovky domů v centru metropole. Pod záminkou hygieny zmizely křivolaké uličky, synagogy i genius loci, který dnes turisté marně hledají v luxusní uhlazené Pařížské ulici. Byla to nutná modernizace a zároveň barbarství, které kulturní elita radním nikdy neodpustila.
Nutná oběť pokroku
Pražské ghetto, známé jako pátá čtvrť, připomínalo na konci 19. století spíše časovanou bombu než romantické místo k životu. Podle dobových statistik zde lidé umírali na infekční choroby mnohem častěji než ve zbytku města. Chyběla kanalizace, pitná voda ve studních byla závadná a vlhké zdi domů u Vltavy plesnivěly celoročně. Císař František Josef I. proto 11. února 1893 podepsal asanační zákon. Ten dal magistrátu do rukou mocný nástroj v podobě vyvlastňovacího práva. Úředníci narýsovali na mapě Prahy tlustou čáru a odsoudili k zániku území o rozloze 38 hektarů.
Bourací čety nastoupily s nevídanou vervou. Zmizet muselo vše v oblasti ohraničené Vltavou, Platnéřskou ulicí a Staroměstským náměstím. Celkem šlo k zemi šest set domů. Místo nich vyrostly široké bulváry inspirované Vídní a Paříží. Architekti a stavitelé v tom viděli příležitost, jak Prahu posunout mezi moderní evropské metropole. Ztratila se však intimita a syrovost, kterou nahradily secesní paláce pro majetnou elitu.
Vilém Mrštík
Proti brutálnímu zásahu do organismu města se zvedla vlna odporu. V čele kritiků stál spisovatel Vilém Mrštík, který se nebál použít ostrá slova a přirovnal počínání radních k řádění bestie. Jeho manifest Bestia triumphans se stal symbolem boje za záchranu historického rázu Prahy. Umělci vnímali bourání jako nenahraditelnou ztrátu a útok na samotnou duši města. Argumentovali tím, že hygiena se dá řešit i citlivěji než totální demolicí celých čtvrtí.
„Praha zlým svým příkladem stává se už jakýmsi nakažlivým morem páchnoucím pelechem všeho nevkusu a dovoleného barbarství,“ napsal nesmlouvavě Vilém Mrštík ve svém textu Bestia triumphans. Vadilo mu, že malebnost starých uliček ustupuje fádním činžákům, které postrádají ducha. Jeho slova rezonují i po více než sto letech, kdy se architekti a památkáři přou o to, co mělo být zachováno.
Mrštíkův Velikonoční manifest z roku 1896 podepsaly desítky osobností včetně Aloise Jiráska nebo Mikoláše Aleše. Spisovatel v něm napadl obhájce asanace a předpověděl, že Praha přijde o svůj unikátní charakter. „Tupé činžáky vkusu odporného,“ jak nazval novou výstavbu, podle něj nikdy nemohly nahradit historickou hodnotu zbořených domů. Historie mu dala částečně za pravdu. Z dnešního pohledu jsme přišli o unikátní celek, který by byl světovým unikátem.
Co na to dnešní odborníci?
Odborníci se shodují, že asanace byla sice z hygienického hlediska pochopitelná, ale provedená příliš radikálně. Zmizely stavby, které by dnes byly chloubou turistických průvodců. „Kdyby byla zachována alespoň část Josefova, byla by to světová senzace. Pařížská třída a její okolí jsou také fajn, ale je to lokální hodnota,“ uvedla pro ČT24 předsedkyně Klubu za starou Prahu Kateřina Bečková.
Hodnocení asanace zůstává složité i pro současné historiky architektury. Tehdejší společnost byla rozdělená a emoce plály na obou stranách barikády. Někteří architekti, kteří zpočátku protestovali, nakonec podlehli tlaku nebo vidině zakázek a přešli do tábora zastánců bourání. Situace v ghettu byla skutečně kritická a mnozí Pražané se za tuto část města styděli. Vnímali ji jako vřed na tváři královského města, který je třeba vyříznout.
„Pohled je z dnešní perspektivy již opravdu smířlivější, byť dnes by to patrně již nikdo takhle neudělal. Ale musíme si uvědomit, že tehdy byla zcela jiná situace, navíc řadu těch nových domů hodnotíme jako velmi cenných,“ řekl pro iDNES.cz historik architektury Zdeněk Lukeš. Nové domy v Pařížské ulici jsou dnes ceněnými ukázkami secese a historismu, přestože vznikly na troskách staleté historie.
Největší škody napáchala asanace na sakrálních stavbách a drobných památkách. Nenávratně zmizely tři synagogy, které mohly sloužit jako připomínka židovské historie v Praze. „Jde třeba o synagogy, kaple nebo některé domy, které sice nebyly cenné, ale malebné a Praze dodávaly atmosféru. Naštěstí ale i tehdy vznikl kompromis a nebylo zbouráno vše,“ dodal Lukeš pro iDNES.cz.
Asanace se nakonec protáhla mnohem déle, než zákonodárci původně zamýšleli. Zákon měl platit deset let, ale jeho platnost byla opakovaně prodlužována až do roku 1943. Demolice pokračovaly i za první republiky, kdy se bourání přesunulo na okraj asanačního obvodu. Paradoxem zůstává, že v prvních letech po zahájení demolic o nové parcely nebyl zájem. Investoři vyčkávali a město se potýkalo s prázdnými plochami uprostřed centra.
Byznys s cihlami
Majitelé domů v asanačním pásmu často neprotestovali, naopak se snažili na situaci vydělat. Sdružovali se do spolků a tlačili na radní, aby vyvlastňování probíhalo co nejrychleji. Báli se, že o své peníze přijdou, pokud by město upřednostnilo velké finanční skupiny. Chtěli prodat své nemovitosti za co nejvyšší ceny a zbavit se starých, neudržovaných barabizen. Byla to pro ně příležitost, jak zhodnotit majetek, který léta chátral.
Městská rada nakonec ustoupila tlaku developerů a stavební povolení získalo jen několik velkých podnikatelů. Tím se otevřela cesta ke spekulacím s pozemky, které navždy změnily sociální mapu Prahy. Chudinu vytlačili bohatí měšťané a z Josefova se stala luxusní adresa. Původní obyvatelé ghetta skončili na periferii nebo v levných podnájmech na Žižkově. Asanace tak vyřešila hygienický problém, ale vytvořila nové sociální bariéry.
