V šedivé realitě normalizačního Československa, kde se na toaletní papír stály fronty a vrcholem techniky byl barevný televizor Rubín, existovalo místo, které popíralo logiku tehdejší ekonomiky. JZD Slušovice. Vesnice, která měla vlastní dálnici, letiště, testovací okruh pro Audi a vyráběla počítače v době, kdy většina národa psala na psacích strojích.
František Čuba
Středobodem všeho byl František Čuba. Muž, který v roce 1963 převzal krachující družstvo a během dvou dekád z něj vybudoval impérium s obratem sedm miliard korun. Jeho metody byly na svou dobu revoluční, pro někoho až drastické. Aplikoval baťovský systém řízení, tvrdou disciplínu a motivační program, o kterém se dělníkům ve Škodovce tehdy ani nesnilo. Kdo pracoval, měl se královsky. Kdo ne, okamžitě letěl.
Zemědělská výroba tvořila v dobách největší slávy jen zlomek příjmů družstva. Hlavní zisk plynul z takzvané přidružené výroby. Slušovice vyráběly všechno. Od biochemických přípravků proti hmyzu přes pneumatiky až po špičkovou elektroniku. V roce 1989 spustily linku na stáčení Pepsi-Coly do PET lahví, což byla v celém východním bloku naprostá rarita. Místní obchody Kvatro nabízely zboží, které se jinde dalo sehnat jen v Tuzexu.
Čubovo království a jeho temné stíny
Úspěch Slušovic ale dráždil komunistické pohlaváry i obyčejné lidi. Jak je možné, že v jedné vesnici na Zlínsku funguje kapitalismus, zatímco zbytek republiky buduje socialismus? Odpověď nebyla jednoduchá. Čuba uměl chodit v systému. Zaměstnával špičkové odborníky, které režim odstavil na vedlejší kolej, a dával jim prostor k realizaci.
„V době socialismu našlo v JZD AK Slušovice práci mnoho politicky nepohodlných či z KSČ vyloučených lidí. Čuba posuzoval pracovníky pouze dle jejich výkonnosti, ne politické činnosti,“ uvedl ve své knize někdejší ekonomický náměstek družstva František Trnka.
Jenže mince měla i druhou stranu. Proslýchalo se, že za technologickým náskokem nestojí jen píle moravských inženýrů, ale také průmyslová špionáž a nadstandardní vztahy s tajnou policií. Slušovice měly přístup k devizám a embargovaným technologiím, o kterých si jiné podniky mohly nechat zdát.
Kritici poukazovali na to, že družstvo fungovalo jako pračka na peníze a nástroj StB pro získávání západních technologií. „Díky smlouvě s StB získalo družstvo četné ekonomické výhody, které byly pro jiné nedostupné, a to bezcelní dovoz zboží, dovoz embargovaného zboží i poznatky zejména z biotechnologie,“ prohlásil v dubnu 1991 před Federálním shromážděním poslanec Stanislav Devátý.
Počítače mezi krávami a dálnice nikam
Symbolem slušovického futurismu se staly počítače TNS. Zatímco ve zbytku republiky se výpočetní technika teprve nesměle oťukávala, ve Slušovicích se montovaly stroje, které řídily krmné dávky pro dobytek a sloužily ve školách i úřadech. V roce 1989 jich vyrobili tisíce. Agrokombinát měl vlastní dostihovou stáj, která patřila k evropské špičce, a pořádal dostihy, na které se sjížděly desetitisíce lidí.
Propojení zemědělství s hi-tech průmyslem bylo fascinující. Krávy dojily rekordní množství mléka díky počítačem řízené výživě a genetice dovezené z Kanady. Do Slušovic vedla čtyřproudová silnice, kterou místní překřtili na „Gorbačovku“. Byla postavena v rekordním čase, údajně kvůli plánované návštěvě sovětského vůdce, který ale nakonec nedorazil.
Revoluce jako začátek konce
Listopad 1989 znamenal pro Čubovo impérium paradoxně katastrofu. Zatímco republika slavila svobodu, nad Slušovicemi se stahovala mračna. Nová politická reprezentace v čele s Václavem Havlem viděla v agrokombinátu pohrobek starého režimu, nebezpečné hnízdo mafiánských struktur, které je třeba rozprášit.
Sám Václav Havel na to téma promluvil velmi ostře. „Krajně temné slušovické žilky nenápadně prorůstají celým naším potravinářstvím,“ řekl v srpnu 1990 na Václavském náměstí.
To byl signál k útoku. Následovaly desítky kontrol, policejní vyšetřování a mediální tlak. Banky zastavily úvěrování. Obří kolos, který stál na specifických podmínkách socialistické šedé ekonomiky, se v tržním prostředí začal drolit. František Čuba odstoupil, družstvo se rozpadlo na 101 menších firem a většina z nich postupně zkrachovala.
Slušovický zázrak se rozplynul. Zbyly po něm jen chátrající budovy, vzpomínky pamětníků na dobu, kdy se ve vesnici u Zlína žilo jako na Západě, a nekonečné debaty, zda šlo o geniální podnikatelský projekt, nebo jen o privilegovaný skanzen komunismu vybudovaný na hliněných nohou.
Pravda bude pravděpodobně někde uprostřed. František Čuba se však do historie zapsal jako muž, který dokázal nemožné. „Neexistuje socialistické nebo kapitalistické podnikání, je prostě podnikání,“ říkával často. Jeho slova se nakonec ukázala jako prorocká, i když jeho vlastní podnikání novou éru nepřežilo.
👉🏻 Osudy dalších historických osobností.
.jpg){kind=link}
