Začátek roku 1993 přinesl do české politiky zemětřesení, jehož dozvuky cítíme dodnes. Miloš Zeman tehdy převzal otěže sociální demokracie a proměnil ji v mocenský kolos. Tehdy se z intelektuála s provokativními texty stal pragmatický technokrát moci. Jeho cesta na vrchol byla dlážděna bonmoty, zradami i bezprecedentními dohodami s úhlavními nepřáteli.
Inženýr z Kolína
Politický příběh Miloše Zemana začal v kancelářích prognostických ústavů. Syn poštovního úředníka a učitelky se musel protloukat životem s cejchem člověka vyloučeného z komunistické strany pro nesouhlas s okupací. Jeho zbraň byla vždy stejná, ostrý intelekt a ještě ostřejší jazyk. Právě text Prognostika a přestavba z léta 1989 ho stál místo v Agrodatu, ale zároveň mu otevřel dveře do vysoké hry rodící se demokracie.
Když se v březnu 1993 postavil do čela ČSSD, strana připomínala spíše diskusní kroužek než politickou sílu schopnou vládnout. Zeman jí dal řád, agresivitu a směr. Sociální demokracie pod jeho vedením přestala být doplňkem politické scény a stala se hlavním vyzyvatelem Václava Klause. Ti dva, ač ideologicky na opačných pólech, k sobě měli blíž, než si veřejnost myslela. Spojovala je fascinace mocí a pohrdání slabostí.
Pakt s ďáblem
Volební rok 1998 přinesl patovou situaci, kterou Zeman vyřešil s chladnokrevností šachového velmistra. Místo složitého hledání koaličních partnerů se dohodl s hlavním rivalem. Opoziční smlouva s ODS mu zajistila premiérské křeslo a čtyři roky klidného vládnutí. Kritici mluvili o podvodu na voličích, Zeman o stabilitě. Do vlády přivedl jména jako Gross, Kavan nebo Svoboda, z nichž mnozí později skončili v propadlišti dějin s pověstí pošramocenou skandály.
Byl to paradox. Muž, který kdysi burcoval davy proti aroganci moci, se v premiérském křesle obklopil lidmi, jejichž morální kredit byl přinejmenším diskutabilní. Přesto se mu podařilo zemi dovést do NATO a připravit ji na vstup do Evropské unie. Ekonomika se zvedala ze dna, banky se privatizovaly a Zeman si užíval svou roli neomezeného vládce Strakovy akademie.
Zrada a pomsta
Rok 2003 měl být jeho korunovací, stal se však jeho Waterloo. Sociální demokraté, které roky vodil za ruku, ho v prezidentské volbě potopili. Zeman to tehdy nesl velmi těžce, odjel na Vysočinu a stáhl se do ústraní. V hlavě však spřádal plány na návrat. Jeho nástupci Špidla, Gross i Paroubek postupně poznávali, jak chutná hněv urazeného ješity.
„Vládnout se musí umět,“ vzkázal tehdy Vladimíru Špidlovi přes média.
Byla to doba, kdy se zdálo, že Zeman je politická mrtvola. Média ho odepisovala, strana ho ignorovala. On však objížděl kulturní domy v regionech, naslouchal frustraci lidí a trpělivě čekal na chybu soupeřů. A oni chybovali často.
Návrat krále
Přímá volba prezidenta v roce 2013 mu sedla jako ušitá na míru. Zeman, opírající se o nově vzniklou Stranu práv občanů a armádu věrných v čele s Miroslavem Šloufem, převálcoval Karla Schwarzenberga. Zvítězil hlas venkova, hlas „dolních deseti milionů“, jak sám s oblibou říkal. Hradní éra přinesla nový styl. Vlajka EU zavlála na nádvoří, ale Zemanova politika často směřovala spíše na Východ.
Druhé funkční období už bylo poznamenáno fyzickým chátráním. Prezident na vozíku, obklopený neprůhlednou hradní kamarilou, se postupně stával symbolem rozdělené společnosti. Kauza Peroutka, vulgarity v rozhlase i podivné okolnosti jeho hospitalizací v Ústřední vojenské nemocnici a Motole, to vše formovalo závěr jeho kariéry. Přesto se mu nedá upřít, že v české politice zanechal stopu hlubokou jako málokdo jiný.
.jpg){kind=link}