Ačkoli proti tomu ve středověku církev vlastně hrozně brojila, současně to potřebovala. Z prostého důvodu nutnosti pokračování rodů a lidstva. Řeč je samozřejmě o milostných hrátkách a lidské intimitě. Veškeré stránky postelových hrátek tak byly pod vlivem církve svaté. Ta určovala kde, kdy a především jak. Na prožitek nebo něžnosti se nehrálo.
Hlavně žádná touha
Milování mělo před staletími jediný význam, tedy početí potomka a dědice. Aktivita v ložnicích se tak vlastně redukovala na manufakturu. Vše muselo probíhat rychle, potmě a pouze v misionářské poloze. Jakmile by muž své snažení protahoval (jakkoli by kolikrát chtěl), hrozilo by vzbuzení ženské touhy.
Něco takového bylo ale naprosto zapovězeno. Kdepak, nějaký prožitek, něžnosti nebo pocity. Pohlavní styk se tak stal nutným zlem, které musela církev přes veškerý odpor k lidské tělesnosti tolerovat. Samozřejmostí bylo, že žena přicházela o věneček až během svatební noci, do té doby musela zůstat pannou.
Iniciativa na muži
Ve středověku neexistovalo místo na nějaké experimentování či zkoušení novinek. Jakmile by žena projevila snahu převzít nějakou iniciativu, a dokonce si v posteli užívat, okamžitě ji stihl trest. Jakmile by se totiž manželé dostali do jiné polohy než misionáře, znamenalo by to dvě věci. Záměnu role pohlaví a prožitek.
Manželka byla muži po vůli a ke spojení docházelo tehdy, když se rozhodl on jako tehdy vnímaný pán tvorstva. Choť styk odmítla? Pak nebyl problém ji znásilnit, protože manželovi nehrozily jakékoli následky.
Chléb, láska a fantazie
Část názvu italského snímku z roku 1955 se tu docela ujme. Milostných tabu byla tehdy celá řada, od fantazií po orální nebo anální styk. Sebeuspokojování zaručilo minimálně veřejné bičování, v horším případě smrt na hranici. Jenže když je něco zakázáno, lidi si nějakou cestičku vždycky najdou.
Dle dostupných informací se dnes tolik populární dilda stávala z běžně dostupných materiálu, respektive potravin denní potřeby. Když tedy ženy pekly chleba nebo jiné pečivo, počkaly si na správnou tvrdost a používaly ho k vlastnímu uspokojení.
Cesta k přirozenosti
Postupem věků se ovšem teoretická teologie musela nevyhnutelně adaptovat na realitu. I církevní autority proto revidovaly pohled na intimní potřeby – minimálně ty mužské. Filosofové, učenci i básníci přišli s tím, že zdrženlivost je riziko a není dobré stavět se proti lidské přirozenosti.
Uvolnila se tím milostná svoboda mladých mužů, kteří vyhledávali společnost prostitutek. V 15. století pak vidíme i její integraci do společnosti. Tzv. „počestné děvky“ byly součástí městských lázní. Za relaxací sem chodili lidé všech vrstev včetně krále Václava IV., který si dle některých historiků společnost profesionálek vyloženě užíval.
Nevěstince
Výše zmíněné služby jsou právem nazvány „nejstarším řemeslem“. Vykřičené domy mělo každé město, protože se zkrátka vyplatily. Lehké děvy přispívaly do rozpočtu, církev to tiše tolerovala. Právě v tomto ohledu se mnohokrát projevilo „kázání vody a pití vína“.
Zdroje: StoPlusJednicka, SvetZeny, Dotyk
