Pohled na kojence v drátěné konstrukci, která visí z okna v pátém patře činžovního domu, by dnes okamžitě aktivoval linky tísňového volání i sociální pracovnice. Před sto lety však situace vypadala zcela opačně a podobný výjev nikoho nepohoršoval. Rodiče v Londýně či New Yorku naopak věřili, že tímto radikálním krokem pro své potomky dělají to nejlepší. Dětské klece představovaly symbol pokrokové výchovy a zoufalou snahu dopřát městským dětem zdraví i uprostřed betonové zástavby.
Doktor, který to všechno začal
Za tímto fenoménem nestál žádný sadistický vynálezce, nýbrž uznávaná lékařská kapacita. Doktor Luther Emmett Holt v roce 1894 publikoval knihu Péče a výživa dětí, která se stala biblí pro několik generací matek. Jeho teze byly jasné a nekompromisní. Čerstvý vzduch považoval za klíčový prvek pro obnovu a čištění krve. Podle jeho názoru byl pobyt na vzduchu pro růst a zdraví dítěte stejně nezbytný jako kvalitní strava.
Holt argumentoval tím, že pravidelné větrání zlepšuje chuť k jídlu, podporuje trávení a zajišťuje zdravou barvu ve tvářích. Lékařská obec té doby věřila v proces otužování jako v jedinou účinnou prevenci proti běžným nemocem. Vystavování dětí nízkým teplotám mělo posílit jejich imunitu a odolnost. Doktor dokonce doporučoval omývání hrudníku a zad studenou vodou, aby si tělo zvyklo na chlad. Rodiče si jeho rady vzali k srdci, ale ve stísněných městských bytech narazili na prostorový problém.
Patent na vzdušné vězení
Lékař sice radil umístit kočárek k otevřenému oknu, ale to mnoha rodinám nestačilo. Hledali efektivnější řešení. První komerční patent na přenosnou dětskou klec podala v roce 1922 Emma Read z Washingtonu. Ve své žádosti argumentovala tím, že výchova dětí v přeplněných městech přináší zdravotní rizika, která její vynález vyřeší. Navrhla drátěnou konstrukci se šikmou stříškou, která se zavěsí na vnější stranu budovy.
Klec měla poskytnout dítěti prostor nejen na spaní, ale i na hraní s hračkami, zatímco matka mohla uvnitř bytu vařit nebo uklízet. Emma Read však nebyla první, kdo s touto myšlenkou experimentoval. Již v roce 1906 si budoucí první dáma USA Eleanor Roosevelt zakoupila pletivo na drůbež a vytvořila provizorní klec pro svou dceru Annu. Zavěsila ji z okna svého newyorského domu, což vyvolalo zděšení sousedů, kteří jí vyhrožovali nahlášením úřadům pro týrání dětí.
Londýnská mánie a Chelsea Baby Club
Největší rozmach zaznamenaly tyto konstrukce ve 30. letech v Londýně. Britská metropole byla ideálním místem pro tento experiment. Obyvatelé žili ve vysokých budovách bez zahrad a balkony byly luxusem, který si mohl dovolit málokdo. Místní organizace Chelsea Baby Club dokonce distribuovala klece svým členům, aby zajistila, že i děti z bytů budou mít dostatek kyslíku.
Paradoxem zůstává, že Londýn v té době trpěl silným znečištěním ovzduší a smogem, takže zdravotní přínos takového větrání byl diskutabilní. Klece byly často velmi jednoduché. Tvořilo je jen pletivo a pevná podlaha vystlaná dekou. Některé modely neměly ani stříšku, takže na děti mohlo pršet, svítit ostré slunce nebo na ně mohli sedat holubi. Matky přesto věřily v ozdravný účinek chladu a děti do klecí často dávaly jen lehce oblečené.
Bezpečnost až na druhém místě
Existovaly i sofistikovanější verze. Například zařízení zvané Boggins’ Window Crib, popsané v knize Louise Fischera z roku 1920, mělo izolovanou střechu a rozměry necelý metr na šířku. Výrobci tvrdili, že je dokonale uzpůsobené pro městské byty a udrží dítě v chladu i během léta. Obavy o bezpečnost, pád konstrukce nebo prochladnutí dítěte byly v té době potlačeny slepou vírou v moderní metody výchovy.
Popularita klecí začala klesat až v druhé polovině 20. století. Změnil se pohled na bezpečnost dětí, vzrostl automobilový provoz a s ním i hluk a zplodiny v ulicích. To, co se dříve zdálo jako geniální řešení pro zdraví potomků, se najednou jevilo jako hazard se životem. Dnes podobné závěsné systémy vídáme na fasádách domů pouze jako výběhy pro kočky, kterým pobyt nad propastí evidentně nevadí tolik jako úřadům na ochranu dětí.
