Přesně před 768 lety se vody řeky Tigris zbarvily do ruda krví a do černa inkoustem. Pád Bagdádu, perly islámského světa, byl civilizačním zlomem, který ukončil zlatý věk jedné kultury. Mongolská vojska pod vedením chána Hülegüa tehdy předvedla masakr, jaký středověk do té doby nepoznal. Z pyšného města a jeho vládce zbyl jen prach a děsivá legenda o smrti v koberci.
Osudová pýcha
Bagdád byl v polovině 13. století metropolí, která si svou velkolepostí nezadala s dnešními velkoměsty. Žil zde milion lidí, fungovaly zde nemocnice a v legendárním Domě moudrosti se překládaly antické spisy. Vládce Abbásovského chalífátu al-Musta’sim si byl svou pozicí až příliš jistý. Ignoroval varování svých generálů, aby opravil hradby a povolal posily. Spoléhal na falešný pocit bezpečí a rady svého vezíra, který sledoval vlastní cíle.
„Chalífa Mustasim slyšel zprávy o mongolském postupu, ale byl si jistý, že v případě nutnosti celý muslimský svět povstane a ochrání svého vládce,“ informuje nás současná americká historička Kallie Szczepanski.
Realita byla podstatně tvrdší. Muslimský svět nepovstal a Hülegü, vnuk Čingischána, přitáhl s armádou čítající 150 tisíc mužů. Proti nim stálo padesát tisíc obránců, často mizerně vycvičených. Chalífa podcenil protivníka, který disponoval čínskými inženýry a obléhacími stroji. Mongolové tehdy plánovali chladnokrevné vyhlazení.
Voda jako zbraň
Když chalífa konečně pochopil vážnost situace, vyslal proti mongolskému předvoji dvacetitisícovou jízdu. Byl to zoufalý pokus, který skončil katastrofou. Mongolští stratégové nevsadili jen na hrubou sílu, ale také na inženýrství. Protrhli hráze a kanály řeky Tigris.
Voda zaplavila planinu za zády bagdádské armády. Arabští jezdci se ocitli v pasti bahna a vody, kde byli nemilosrdně pobiti. Cesta k hradbám se otevřela a smyčka kolem města se utáhla.
Knihy místo sandálů
Samotné dobývání netrvalo dlouho. Hradby padly po necelých dvou týdnech a 10. února 1258 začalo to, co historici popisují jako absolutní zkázu. Mongolové vtrhli do ulic a nerozlišovali mezi vojáky a civilisty. Popelem lehly mešity, paláce i knihovny. Vzácné svazky, které uchovávaly vědění po staletí, končily v řece. Některé zdroje uvádějí, že si mongolští vojáci z kožených vazeb vzácných knih vyráběli sandály.
„Jenom mistr by dokázal popsat ty výjevy zkázy… Ženy a děti vyšly z domů, držíce v rukách Korán a žádajíce o své životy, a byly chladně pobity. Jemné dívky vytříbené výchovy, které si sotva dokázaly představit, že by se kdy jenom prolnuly s veřejností, byly vyvlečeny na ulici, znásilněny a ponechány na smrt,“ popisuje Chughtai, dobový kronikář.
Odhady počtu obětí se různí, ale nejčastěji se hovoří o stovkách tisíc mrtvých, některé prameny zmiňují až milion. Město páchlo hnijícími těly tak silně, že Hülegü musel svůj tábor přesunout proti větru. Zlatý věk islámu, období vědeckého a kulturního rozkvětu, skončil v jediném týdnu pod kopyty koní stepních nájezdníků.
Smrt bez kapky krve
Samotný chalífa al-Musta’sim se pokusil vyjednávat, ale pro Mongoly už neměl žádnou cenu. Jeho konec byl stejně bizarní jako krutý. Mongolové totiž věřili pověře, že prolití královské krve na zem přináší neštěstí a hněv duchů země. Museli tedy vymyslet způsob, jak panovníka sprovodit ze světa „čistě“.
Zabalili ho do koberce a nechali po něm přejíždět těžkou jízdu. Chalífa byl udupán koňmi, aniž by se jeho krev dotkla země. Spolu s ním zemřeli všichni jeho synové, až na jednoho, který byl odeslán do Mongolska. Po pěti stech letech vlády Abbásovců nezůstal v Bagdádu kámen na kameni. Z trosek se město vzpamatovávalo celá staletí.
