Píše se 4. únor 1945. V bývalém carském letovisku na Krymu začíná konference, která na další půlstoletí určí osud milionů lidí a rozporcuje Evropu. Livadijský palác září do dálky, stoly se prohýbají pod kaviárem, ale v zákulisí se hraje cynická partie o území a vliv. Právě tady, v oblacích cigaretového dýmu, spadla železná opona ještě dříve, než ji kdokoli stačil pojmenovat.
Troska v čele americké delegace
Je to pohled, který historikům dodnes nedá spát. Na jedné straně stolu sedí Josif Vissarionovič Stalin. Pevný, soustředěný, ve své vlastní zemi a na vrcholu moci. Proti němu se choulí Franklin Delano Roosevelt. Americký prezident je v únoru 1945 už jen stínem dřívějšího energického lídra. Tvář má popelavou, ruce se mu třesou, a i když se snaží udržet diplomatický úsměv, smrt je mu v patách. Zbývají mu dva měsíce života. Jeho zdravotní stav hrál sovětskému diktátorovi do karet víc než jakákoli špionážní síť. Stalin věděl, že proti němu sedí muž, který chce mít hlavně klid a rychle ukončit válku, ať to stojí cokoliv.
Churchill zuří. Britský premiér cítí, že se Evropa řítí do záhuby, ale tahá za kratší konec provazu. Spojené státy vidí v Sovětském svazu nutného spojence pro boj s Japonskem a britské varování před rudým nebezpečím považují za staromódní imperialismus. Stalinovi stačilo čekat a nechat své hosty, aby se sami vmanévrovali do pasti.
Když se jednání nevedla v hlavním sále, pokračovala v soukromí. Rooseveltova naivita vůči sovětskému vůdci byla až zarážející. Věřil, že osobním šarmem dokáže brutálního diktátora zkrotit. „Mám takové tušení, že Stalin není ten typ člověka… Myslím, že když mu dám všechno, co mohu, a nebudu od něj nic žádat na oplátku, noblesse oblige, nebude se snažit nic anektovat a bude se mnou spolupracovat na světě demokracie a míru,“ řekl Roosevelt své ministryni Frances Perkinsové, jak uvedla ve své knize The Roosevelt I Knew. Tento tragický omyl stál svobodu celou východní Evropu.
Polská oběť na oltáři velmocí
Největší bitva se v Jaltě nevedla o Německo, ale o Polsko. Právě kvůli němu Británie vstoupila do války, a nyní měla přihlížet, jak se země posouvá na mapě jako kus nábytku. Stalin požadoval východní část Polska pro sebe. Jako kompenzaci nabídl Varšavě německá území na západě. Churchill se pokoušel protestovat, mluvil o cti a závazcích, ale realita Rudé armády na území Polska byla silnějším argumentem než britská slova.
Výsledek byl drtivý. Polská exilová vláda v Londýně byla v podstatě odepsána. Velmoci se dohodly na vytvoření „prozatímní vlády národní jednoty“, což v překladu z diplomacie do reality znamenalo vládu loutek dosazených Moskvou. Slib svobodných voleb byl jen prázdným gestem na papíře, kterému snad nevěřili ani ti, kdo ho podepisovali. Polsko bylo prodáno, aby byl zachován zdánlivý mír mezi spojenci.
Banket plný falše a alkoholu
Atmosféra v Livadijském paláci byla surrealistická. Venku zuřila nejkrutější válka v dějinách, ale uvnitř tekla vodka proudem a podávaly se ty nejlepší lahůdky. Sovětská pohostinnost byla legendární a cílená. Opilé diplomaty se lépe manipuluje. Stalin sám pil s mírou, často si ředil víno vodou, ale své hosty neustále vybízel k přípitkům.
Zaznamenané výroky od stolů ukazují míru cynismu, s jakou se o osudech národů rozhodovalo. Churchill, posilněný alkoholem, se snažil zachránit zbytky vlivu v Evropě, ale často narážel na Rooseveltovu únavu a Stalinův chladný kalkul. Americký prezident se nechtěl hádat. Chtěl mít dohodu o OSN a chtěl sovětský vstup do války proti Japonsku. Všechno ostatní pro něj bylo druhotné.
Hostitelé si dali záležet i na technickém zázemí. Američané a Britové sice bydleli v luxusních apartmánech, ale soukromí bylo iluzí. Palác byl prošpikovaný odposlechy. NKVD věděla o každém povzdechu, o každé pochybnosti západních lídrů. Každé ráno měl Stalin na stole přepis toho, o čem se spojenci bavili v ložnicích a koupelnách. To mu dávalo v jednacím sále psychologickou převahu, kterou nemilosrdně využíval.
Zatímco se v hlavním sále podepisovaly deklarace o svobodné Evropě, v kuloárech se už dávno vědělo, že jde jen o divadlo pro veřejnost. Hranice sfér vlivu byly narýsovány.
Československo v sovětském stínu
O nás se v Jaltě nemluvilo tolik jako o Polsku, ale výsledek byl stejný. Československo spadlo do sovětské sféry vlivu téměř automaticky. Edvard Beneš sice doufal, že naše země bude mostem mezi Východem a Západem, ale v Jaltě se ukázalo, že žádné mosty nebudou. Budou jen zdi. Americká armáda se později zastavila u Plzně ne proto, že by nemohla dál, ale proto, že politická mapa byla v únoru 1945 na Krymu už dávno nakreslena.
Stalin si své panství pojistil a Západ mu to s tichým souhlasem odkýval. Únor 1948 byl jen logickým vyústěním toho, co začalo o tři roky dříve v jednom luxusním paláci u Černého moře.
