Před 87 lety, 23. září 1938, se v Československu zastavil čas. Prezident Edvard Beneš vyhlásil všeobecnou mobilizaci a během pár hodin přes milion odvážných mužů obléklo uniformu. Pohraniční pevnosti se plnily, vlaky odvážely záložníky a celé rodiny se s dojetím loučily na nádražích. Všichni čekali na rozkaz, který ale nikdy nepřišel. Zůstalo jen odhodlání a hrdost, která se nenechala zlomit, i když osud rozhodl jinak.
Odhodlaný národ v uniformě
Bylo to rozhodnutí, které sevřelo srdce celé země. Večer 23. září oznámil Edvard Beneš mobilizaci a najednou se lidem v Československu psaly dějiny přímo před očima. Muži se v tisících hlásili do zbraně, vlaky je nestíhaly odvážet a kasárna byla narvaná k prasknutí. Na nádražích se plakalo i zpívalo, když se rodiny loučily se syny, manžely a otci, kteří odcházeli s jasným vědomím, že možná už nikdy nepřijedou zpátky.
Armáda tehdy mobilizovala rychlostí, která vzbudila respekt i v zahraničí. Už o tři dny dříve bylo v pohotovosti půl milionu mužů. Na hranicích se stavěla strážní stanoviště, pohraniční pevnosti se plnily vojáky, kteří často spali na holých pryčnách. Nebylo to žádné pohodlí, ale nikdo si nestěžoval.
Do zbraně tehdy nastoupilo přes milion mužů. K nim stovky tanků a skoro tisíc letadel. Československá armáda působila jako síla, která je připravená postavit se i silnějšímu nepříteli. Vojáci měli zbraně, disciplínu a hlavně odhodlání. „Českoslovenští vojáci byli připraveni jako jeden muž bránit svoji republiku proti hrozícímu nacistickému nebezpečí. Čekali jen na rozkaz, který však nepřišel,“ vzpomínal v roce 2008 při pietě tehdejší náčelník generálního štábu AČR Vlastimil Picek.
Naděje v pevnostech a síla zbrojního průmyslu
Obrovskou nadějí byla síť pohraničních pevností. Tisíce bunkrů a těžkých objektů, budovaných od poloviny třicátých let, patřily k absolutní špičce. Němci se o ně po obsazení pohraničí brzy pokoušeli a zjistili, že prorazit by nebylo vůbec snadné. Jenže v září 1938 nebylo opevnění ještě hotové. A právě na jihu, kde se hranice po připojení Rakouska k Německu prodloužila, zůstala obrana nebezpečně slabá.
Naší největší oporou byl zbrojní průmysl, na který se jezdila dívat celá Evropa. Škodovka, ČKD a další továrny chrlily tanky LT-35, houfnice i lehké zbraně, které se kvalitou vyrovnaly těm německým. Pěchota byla vyzbrojená solidně a na zemi jsme se neměli za co stydět. Slabším článkem bylo jen letectvo. Většina našich pilotů seděla ve dvouplošnících, zatímco Luftwaffe už měla ve výzbroji moderní stíhačky.
Problémem ale nebyla jen technika. V pohraničí žilo přes tři miliony sudetských Němců. V oblastech, kde měli převahu, se mobilizace setkávala s odporem a neúčastí. Část obyvatel se tak místo obraně státu spíše těšila na připojení k Říši. To byla trhlina, která mohla v boji bolet víc než chybějící letadla.
Politická zrada a mnichovský diktát
Zatímco vojáci nastupovali s odhodláním, diplomacie hrála jinou hru. Francie a Británie se tehdy nechtěly nechat zatáhnout do války. Místo podpory tlačily na Prahu, aby se Hitlerovi ustoupilo. Sovětský svaz svou pomoc podmínil Francií a Polsko se chystalo využít oslabení Československa k vlastnímu zisku.
Vše vyvrcholilo po půlnoci 30. září 1938 podpisem mnichovské dohody. Bez Československa, bez našich zástupců, rozhodly velmoci o odevzdání pohraničí. To znamenalo ztrátu třetiny území, pěti milionů obyvatel a všech pevností, které měly být štítem republiky.
Historici se dodnes přou, zda se šlo tehdy bránit, či nikoliv. „Československo by kvůli tomu mohlo být označeno za viníka světové války a nemuselo by po ní být obnoveno v původních hranicích,“ řekl historik Jan Němeček z Akademie věd ČR pro iDNES.cz. Proti tomu stojí hlasy jako Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu, který míní, že ozbrojený odpor by byl čestnou porážkou. „Ti lidé měli právo zemřít v boji, a ne v koncentrácích,“ uvedl tehdy.
Odkaz mobilizace a dnešní paměť
Mobilizace 1938 tak zůstala zvláštním paradoxem. Na jedné straně projev obrovské jednoty a hrdosti národa, na druhé symbol zrady a kapitulace, která přišla zvenčí. Pro pamětníky to byl okamžik, kdy se věřilo, že republika obstojí. O týden později se ale sen rozplynul.
Přesto mobilizace dodnes rezonuje. Každé výročí připomíná, že Československo mělo milion mužů ochotných bojovat. Že odhodlání nebyl prázdný pojem, ale realita, kterou dokazovaly davy na nádražích a fronty záložníků před kasárnami.
„Armáda České republiky se hlásí k hrdinským činům našich předků a pokládá za svoji povinnost chránit bojové tradice české armády,“ řekl při vzpomínce generál Vlastimil Picek. Slova, která dnes platí stejně jako tehdy. Tehdejší mobilizace zůstává i dnes připomínkou, že svobodu je třeba bránit a že jednotný národ dokáže čelit i zdánlivě nepřekonatelné síle.
Zdroje: autor, MO, Fronta, Armyweb, iDNES
