Válečné hrůzy jsou pravděpodobně něčím, co žádná jiná lidská situace nepřekoná. Jistě, lidé umírají při živelných katastrofách nebo na závažné choroby, válka je ovšem specifická v tom, že jedni lidé umírají rukama druhých. Co také provázelo konec té druhé světové?
Německé vědomí prohry
Prohrát celosvětový konflikt nebylo pro Němce příjemné vědomí. Jejich vlastí se tak prohnala vlna sebevražd jak jednotlivců, tak celých rodin. Motivem byl hlavně strach ze spojeneckých armád, ještě větším pak děs z Rudé armády. Právě o jejím řádění na dobytých územích se šířily skutečně děsivé zvěsti.
V Demminu se v květnu 1945 odehrála největší masová sebevražda v dějinách Německa, která zahrnovala stovky lidí. Celé rodiny volily odchod z tohoto světa většinou utopením nebo podřezáním žil.
Smrt vůdce jako úvod?
Pro nacistického vůdce Adolfa Hitlera skončila druhá světová válka odpoledne 30. dubna 1945. Německém postupovali Američané, Britové, další spojenci a Rudá armáda. Shodou okolností právě Sověti dorazili v čase Vůdcovy smrti do výše zmíněného Demminu.
A tam ukázali místním svou nejhorší tvář sestávající z rabování, systematického znásilňování i vypalování domů. V tomto světle se hromadná sebevražda části města jeví jako celkem racionální postup.
Bez východiska
Město bylo dlouhodobě baštou národního socialismu, počet jeho obyvatel se časem skoro zdvojnásobil, také vlivem uprchlíků z dalších zemí. Ti přinášeli zprávy o chování vítězných armád, hlavně sovětské. Bylo tedy jasné, že se blíží skutečný teror.
Ve městě nakonec zůstaly prakticky jen ženy a děti, zbytek wehrmachtu za sebou navíc vyhodil do vzduchu mosty přes řeky. Jak obyvatelé, tak Sověti tak viděli, že se odsud nedostanou. Tři dny pak město terorizovali.
Koncentrace v Liberci
Abychom pohlédli i do tuzemského prostředí, nabízí se situace v Liberci. Běžní lidé tu konec války vítali, většinu obyvatel ale tvořili právě Němci. Původní německy mluvící obyvatelstvo propadalo prakticky hysterii. „Svědčí o tom i výrazný nárůst sebevražd. Československo obecně během května, června, července a srpna roku 1945 zažije největší nárůst sebevražd ve svých dějinách,“ uvádí pro Rozhlas historička Kateřina Portmann.
Nejednalo se jen o pohlaváry, které inspiroval skon vůdce. Stejnou cestu volili i zcela běžní Němci, kteří třeba ani aktivně režim nepodporovali. Jednalo se jak o jednotlivce, tak celé rodiny včetně malých dětí. Stejně jako v Německu byla motivem obava z toho, co bude.
Osvobození a odsun
Postupné osvobozování území znamenalo také první vysídlování. To provázelo velké násilí a brutalita. Dost lidí odmítalo své domovy opustit a při pokročilém věku a představě takového osudu není sebevražda překvapivým řešením. Pro Němce pak hrála roli i propaganda a strach z Rudé armády (viditelně oprávněný).
Místně se formovaly různé bezpečnostní skupiny, které se v zájmu „stabilizace pohraničí“ dopouštěly také řady zločinců. Napjatá doba nejistoty byla pro mnohé nepochybně i situace, která dovolila ventilaci nejrůznějších osobních vendet a starých křivd, jak oprávněných, tak domnělých. V takových poměrech se zkrátka ztratí prakticky všechno.
Zdroje: LiberecRozhlas, DW, Denik, Novinky
