Rakouská císařovna Alžběta Bavorská si do švýcarské Ženevy přijela odpočinout a nakoupit dárky pro vnoučata. Obyčejná procházka k přístavnímu můstku se však na konci léta roku 1898 změnila v nezvratnou tragédii. Panovnici tehdy zkřížil cestu italský anarchista s naostřeným pilníkem v ruce.
Osudné odpoledne na břehu jezera
V sobotu 10. září měla šedesátiletá manželka císaře Františka Josefa I. poměrně nabitý program. Ubytovala se pod cizím jménem v luxusním hotelu Beau Rivage a dopoledne strávila nákupy. Po poledni chvátala se svou dvorní dámou Irmou Sztárayovou na parník zpět do Montreux. Alžběta Bavorská rázovala po nábřeží ve svých typických černých šatech, které začala nosit po sebevraždě syna Rudolfa.
V jedné ruce svírala slunečník a ve druhé vějíř. Ženy měly velké zpoždění a reálně jim hrozilo propadnutí lodních lístků. Zničehonic k nim na ulici přiskočil neznámý muž s tmavými vlasy a zastoupil jim cestu. Nahlédl císařovně pod slunečník a rychle máchl rukou.
Panovnice upadla na záda a silně se udeřila do hlavy. Husté vlasy prudký pád utlumily a zmatená oběť se rychle postavila na nohy. Cítila se dobře a ptala se společnice na pohnutky podivného cizince. „Snad mi chtěl vzít hodinky,“ posteskla si hraběnce cestou k přístavnímu můstku.
Po nástupu na palubu parníku jí ale náhle zbledla tvář a začala si stěžovat na svíravou bolest na hrudi. Zhroutila se na lavici a cestující v domnění běžné nevolnosti informovali kapitána. Společnice jí rozepnula živůtek a všimla si malé krvavé skvrny nad levým prsem, načež posádka okamžitě otočila plavidlo zpět k břehu. V hotelovém pokoji obletovaná Sisi naposledy vydechla ještě před příjezdem přivolaných lékařů.
Vražedný nástroj místo střelné zbraně
Kolemjdoucí útočníka zadrželi nedaleko místa činu a předali ho policii. Vyšetřovatelé brzy zjistili totožnost pětadvacetiletého Luigiho Lucheniho. Italský sirotek trávil dětství po pěstounských rodinách a živil se jako potulný dělník. Ve Švýcarsku se přidal k tamnímu radikálnímu hnutí a toužil se zviditelnit velkým zločinem.
Podle vlastních slov chtěl zprvu zabít prince Jindřicha Orleánského. Následník francouzského trůnu ovšem návštěvu města na poslední chvíli zrušil. Italský mladík postrádal peníze na cestu za jiným panovníkem a neměl prostředky ani na pořízení střelné zbraně. Od známého získal starý pilník a vybrousil z něj ostrou trojbokou čepel.
Když si v místních novinách přečetl zprávu o příjezdu rakouské panovnice, vybral si bez váhání nový cíl. „Jíst smí jen ten, kdo pracuje,“ vysvětloval po zatčení opakovaně svůj hlavní motiv zacílený na bohaté lidi. Zásah pilníkem mířil na ulici mimořádně přesně a prorazil plíce i srdeční komoru. Krev vytékala do osrdečníku extrémně pomalu, díky čemuž zasažená Sisi dokázala ujít k lodi bezmála sto metrů.
Nebezpečné diety a péče o zevnějšek
Zavražděná císařovna neměla dvorské povinnosti v lásce a utíkala před nimi ke kosmetickým rituálům. Při výšce 172 centimetrů si úzkostlivě udržovala váhu padesáti kilogramů a pyšnila se velmi úzkým pasem. Lékaři ji marně varovali před extrémním jídelníčkem složeným převážně z mléka a šťávy z hovězího masa. Pravidelně trpěla otoky kotníků z hluboké podvýživy a navzdory pravidlům dvora kouřila.
Byla natolik hubená, že ji služebné musely do slavnostních šatů složitě zašívat. Její největší pýchou se staly dlouhé kaštanové vlasy padající k zemi. Denní česání pramenů zabralo tři hodiny a mytí jednou za tři týdny pohltilo celý den. Pro zjemnění pleti si na obličej pravidelně přikládala syrové maso s jahodami.
Trávila rovněž hodiny v olejových lázních a z jedné zahřívací procedury si odnesla nepříjemné popáleniny. S přibývajícími roky se stahovala z očí veřejnosti a propadala hlubokému smutku. Rakouský konzul na Korfu ji při osobním setkání dokonce popsal jako ošklivou ženu připomínající šílence. Podle slov její dcery Marie Valerie vrah vlastně nakonec splnil matce dávné přání odejít ze světa rychle.
Smutný konec v poutech a hlava v lihu
Zadržený pachatel na policii nic nezapíral a neskrýval pocit obrovského zadostiučinění. Z vyšetřovacích spisů plyne jeho výborná nálada a opakované dožadování se popravy. Ženevský kanton ovšem trest smrti zrušil a soud útočníka poslal na doživotí za mříže. Případ vzbudil v tehdejší společnosti velkou vlnu hněvu a naprostého odporu.
Do věznice dorazil obsáhlý dopis podepsaný šestnácti tisíci vídeňskými ženami. Pisatelky v něm odsuzovaly krvavý čin a barvitě navrhovaly způsoby pachatelova mučení. Zmiňovaly uřezávání končetin nebo sypání soli do krvácejících ran na těle. Odsouzený muž se s pobytem v cele nesmířil a po dvanácti letech se oběsil.
Soudní lékaři poté jeho hlavu naložili do lihu pro vědecké zkoumání. Skleněná nádoba s tímto obsahem strašila ve vídeňském muzeu Josephinum až do roku 2000. Teprve na přelomu tisíciletí nařídily úřady její definitivní uložení na hřbitově v neoznačeném hrobě. Samotný zrezivělý pilník zůstal unikátním exponátem historické sbírky dodnes.
