Pro většinu národa byl ztělesněním elegance, šarmu a bezstarostného světa, kde stačí jen zavřít oči a odejít. Ve skutečnosti však Oldřich Nový prožil drama, které by zlomilo i ty nejtvrdší chlapy. Když mu nacisté dali na vybranou mezi kariérou a manželkou, neváhal ani vteřinu. Svým rozhodnutím zachránil ženě život, ale sám zaplatil vysokou daň.
Salonní lev v montérkách
Při vzpomínce na Oldřicha Nového se každému vybaví nablýskaný parket a dokonalý oblek. Jenže realita čtyřicátých let měla k filmovým ateliérům daleko. Zatímco na plátně sváděl Adinu Mandlovou nebo Natašu Gollovou, doma prožíval peklo. Jeho manželka Alice Wienerová byla židovského původu a nacistická mašinerie ji měla v hledáčku.
Nový byl v té době na vrcholu popularity a protektorátní úřady mu nabízely jednoduchou cestu ven. Stačilo se rozvést. Tím by se „očistil“ a mohl dál nerušeně točit. Herec ale moc dobře věděl, co by takový krok znamenal. Rozvod by pro Alici byl rozsudkem smrti. Okamžitě by putovala do vyhlazovacího tábora. Nový se však zachoval jako chlap a všechny návrhy na rozluku manželství smetl ze stolu.
Cesta do pekel
Jeho tvrdohlavost a oddanost fungovaly jako štít až do roku 1944. Tehdy už nacistům došla trpělivost. Alice musela nastoupit do transportu do Terezína a jejího muže čekal pracovní tábor pro manžely z takzvaných smíšených manželství. Nejdříve Hagibor v Praze, později německý Osterode.
Zde se filmový milovník setkal s realitou, která neměla s jeho rolemi nic společného. Těžká fyzická práce, zima a nemoci. V lágru se potkal i s mladým kolegou Janem Skopečkem, který na to nikdy nezapomněl.
„Když nás tam vezli vlakem, udělalo se mi v těch nákladních vagonech zle. On se mě ujal, dal mi prášky, staral se a já se pak vypotil. Pak mi přinesl kyblík s teplou vodou a mohl jsem se omýt. Bylo mi devatenáct,“ řekl herec kdysi pro Aha.
Bolestivý návrat
Válku oba manželé přežili, ale šťastný konec jako z červené knihovny se nekonal. Alice se z Terezína vrátila s podlomeným zdravím a těžkou psychickou poruchou. Ztratila polovinu rodiny a hrůzy holocaustu u ní spustily schizofrenii.
Nový se o ni staral až do její smrti v roce 1967. Nikdy si veřejně nestěžoval, nikdy ze sebe nedělal mučedníka. Svou dceru Janu, kterou adoptoval, i když se spekulovalo, že je jeho biologická, miloval, ale soužití v rodině poznamenané válkou a nemocí bylo složité.
„My s tátou jsme o tom nikdy nemluvili a on sám se tématu vyhýbal. Mně stačilo, že jsem byla vždycky tátova, že mě měl moc rád a já měla ráda jeho,“ uvedla dcera Jana po otcově smrti.
Oldřich Nový zemřel v roce 1983, v ústraní a osamění. Nechtěl, aby ho lidé viděli jako nemohoucího starce. Chtěl zůstat v jejich paměti jako ten, kdo s úsměvem přeskakuje kaluže. Jeho největší rolí ale nebyl Kristián, nýbrž manžel, který v nejtěžší zkoušce nezradil.
O osudech dalších osobností si můžete přečíst ZDE.
.jpg){kind=link}