Karel Čapek zemřel 25. prosince 1938. Na jeho pohřeb se 29. prosince 1938 vydaly stovky lidí navzdory strachu z nacistické odvety. Poslední rozloučení se stalo tichým, ale silným protestem proti dusivé atmosféře po Mnichovské dohodě.
Nechtěný pohřeb slavného spisovatele
Smrt Karla Čapka (†48) o prvním svátku vánočním 1938 zasáhla celé Československo. Ani v posledních chvílích mu však nebyl dopřán klidný odchod. Státní instituce jako Národní divadlo a Národní muzeum odmítly pohřeb uspořádat. Oficiálně kvůli nedostatku uhlí. Neoficiálně kvůli strachu z nacistických represí. Situaci zachránil katolický opat Metoděj Zavoral, který se postaral o důstojné rozloučení na Vyšehradě.
29. prosince se v deštivém zimním dni sešlo na Vyšehradském hřbitově odhadem tři tisíce lidí. Mezi nimi spisovatelé, umělci, učitelé, dělníci i běžní občané. V tichosti postávali pod deštníky a vzdávali hold muži, který byl hlasem humanismu a demokratických hodnot. Promluvil nad ním mimo jiné Eduard Bass, který připomněl: „Ještě není vše ztraceno, doposud zbývá naděje.“
Symbol odporu proti dusné době
Čapkův pohřeb nebyl jen pietní událostí. Stal se poslední velkou manifestací svobodného českého ducha před okupací. Lidé přítomní na hřbitově neprotestovali transparenty ani hesly, jejich účast však byla tichým nesouhlasem s politickým vývojem a rostoucím vlivem fašistických ideologií. Atmosféru strachu dokreslovala skutečnost, že ještě několik týdnů před smrtí byl Čapek terčem anonymních výhrůžek, pomluv a osočování.
„Byl osočován… že to byl jakýsi pacifista, levičák. Což nebyla pravda. On byl především humanista,“ připomněl historik Karel Straka z Vojenského historického ústavu v rozhovoru pro Český rozhlas Plus.
Spisovatel se navíc nikdy nehodlal podřídit. Když mu britský novinář po Mnichovu nabídl možnost odchodu do exilu, rázně mu odsekl: „Můžete mi vrátit mou zemi? Proč se o mne zajímáte, jestliže jste se v Mnichově nezajímali o mou zemi?“
Nenávist trvala i po smrti
Po smrti Karla Čapka obdržela jeho rodina kondolence od prezidenta Emila Háchy, ale také otevřenou radost od některých zástupců druhé republiky. Generál Rudolf Medek jej označil za „zednářského velekněze“ a spisovatelovo dílo bylo některými veřejně zpochybňováno jako „nenárodní“. Objevilo se i hanlivé označení „čapkaření“, které mělo znamenat údajně změkčilý a zbabělý přístup k vlastenectví.
Pozůstalá Olga Scheinpflugová, tehdy 38letá herečka a manželka spisovatele, nesměla po Čapkově smrti hrát. Sama později vzpomínala, jak během pohřbu tiskla ruce kondolujících a v duchu si kladla otázku: „Kdo z nich v budoucnu zradí?“
Čapkovo jméno se sice mělo vytratit z veřejného prostoru, ale stal se pravý opak. Jeho dílo přežilo nenávist i cenzuru a dodnes připomíná, že i slova mohou být činem. Jeho pohřeb byl tichým, ale důrazným aktem občanské statečnosti. Pro něj i pro celé tehdejší Československo.
