Listopadový podvečer roku 1960 se změnil v neštěstí, které navždy přepsalo historii československé železnice. V husté mlze u Stéblové poblíž Pardubic se proti sobě plnou rychlostí řítily dva vlaky plné lidí a následný náraz slyšeli obyvatelé kilometry daleko. Komunistický režim se snažil rozsah jedné z největších evropských dopravních katastrof ututlat.
Osudová srážka
Byla tma, lezavá zima a mlha, že by se dala krájet. Přesně v těchto kulisách se 14. listopadu 1960 odehrálo drama, které si vyžádalo 118 životů. U zastávky Stéblová se střetl osobní vlak 608 tažený parní lokomotivou s protijedoucím motorovým vlakem 653. Obě soupravy jely rychlostí kolem šedesáti kilometrů v hodině. Fyzikální zákony byly neúprosné. Parní kolos motorák doslova zdemoloval. První vůz motorové soupravy byl rozdrcen, další se vklínily do sebe.
Dílo zkázy dokonal oheň. Po nárazu se z parní lokomotivy vysypalo žhavé uhlí, které okamžitě zapálilo naftu unikající z roztržené nádrže motorového vozu. Lidé uvěznění v troskách neměli šanci na přežití a uhořeli zaživa. Ti, kteří přežili náraz, se v šoku potáceli po okolních polích nebo marně hledali své blízké. Kromě 118 mrtvých záchranáři napočítali dalších 110 zraněných, mnozí z nich si nesli následky do konce života.
Zelený přízrak
Vyšetřování odhalilo řetězec fatálních selhání. Vlak s parní lokomotivou měl ve Stéblové čekat na křižování s protijedoucím motorákem. Místo toho se rozjel. Posádka parního vlaku svorně tvrdila, že viděla návěst svolující k jízdě. Průvodčí vypověděl, že v mlze spatřil záblesk zeleného světla. Považoval ho za signál výpravčího. Stejné světlo údajně viděli i někteří cestující.
Realita však byla jiná. Výpravčí v tu chvíli seděl v kanceláři a připravoval cestu pro protijedoucí vlak. Na odjezdovém návěstidle svítila červená. Posádka ji v mlze přehlédla, nebo ignorovala. Zelené světlo, které poslalo 118 lidí na smrt, zůstalo záhadou. Mohlo jít o odraz, optický klam v mlze, nebo omyl jednoho z průvodčích, který měl baterku s barevnými filtry. Soud později poslal členy posádky do vězení na osmnáct měsíců až pět a půl roku.
Marná snaha
Vteřiny před srážkou připomínaly špatný film. Když výpravčí zahlédl, že se parní vlak neoprávněně rozjíždí, vyběhl z budovy. Křičel, pískal, mával. Marně. Vlakvedoucí ho v mlze považoval za opozdilého cestujícího. Za vlakem se na kole pustil i staniční dělník, který se pokoušel otevřít brzdové kohouty na posledním vagónu. Souprava mu ale ujela.
Poslední nadějí byl telefonát na hradlo u Rosic nad Labem. Výpravčí chtěl zastavit alespoň protijedoucí motorák. Sluchátko zvedl tamní železničář přesně v okamžiku, kdy mu vlak projel pod okny. Osud cestujících byl zpečetěn. Strojvedoucí obou vlaků se uviděli na vzdálenost pouhých šedesáti metrů.
Podle bot
Identifikace obětí byla pro pozůstalé traumatizující. Mnoho těl oheň znetvořil k nepoznání. Jaroslava Hlaváčková při neštěstí přišla o otce, strýce a sestřenici. Její svědectví ilustruje hrůzu oné noci.
„Otce dlouho nemohli najít. Říkali mi, že asi nebudu mít do hrobu co pochovat, protože žádné ostatky nemají. Nakonec jsem ho identifikovala jen podle hnědých polobotek, které si krátce předtím koupil,“ řekla Hlaváčková pro Aktuálně.cz.
Režim se snažil katastrofu v médiích ututlat. Zprávy byly stručné, strohé, bez detailů. Socialismus nechyboval. Obyčejní lidé v okolí však věděli své a trauma si nesli desítky let. Syn další pamětnice, paní Kohoutové, popsal trvalé následky pro Aktuálně.cz slovy: „Matce už je přes osmdesát, a kdykoliv si na ten den vzpomene, strašně se rozruší a je jí pak zle. Raději se jí, prosím, na to neptejte.“
Na místě tragédie dnes stojí nenápadný pomník. Připomíná den, kdy se proťaly osudy stovek lidí, selhala technika i lidský faktor a zelené světlo se stalo symbolem smrti.
👉🏻 Další historické zajímavosti.
