Bylo jich osm. Neměli zbraně, vliv ani výsadní postavení. Jen transparenty, československou vlaječku a svědomí, které jim nedalo mlčet. V srpnu 1968, pár dní po okupaci Prahy, se na Rudém náměstí v Moskvě postavili proti vlastnímu režimu.
Malá vlajka, velká odvaha
Protest začal přesně v poledne. Osm lidí se beze slova postavilo na kámen zvaný Lobnoje mesto přímo na Rudém náměstí, jen pár kroků od chrámu Vasila Blaženého. V rukou drželi transparenty, jeden napsaný česky: „Ať žije svobodné a nezávislé Československo!“ Další v ruštině: „Hanba okupantům“, „Ruce pryč od ČSSR“ nebo slavné „Za vaši a naši svobodu“.
Nešlo o žádnou skandovanou demonstraci, spíš tichý, klidný protest. Přesto to trvalo jen pár minut. Přiběhli civilisté, kteří na ně zaútočili a pokusili se jim transparenty vyrvat z rukou. Vzápětí zasáhla KGB, demonstranty zbili, naložili do aut a odvezli na výslech. Transparenty byly zabaveny, československá vlajka roztrhána. Ale hesla, která zazněla, už umlčet nešlo.
Tehdy šlo o čirou občanskou vzpouru, v zemi, kde i nesouhlas ve výrazu obličeje mohl znamenat výslech. Tahle osmička to věděla. Věděli to i jejich přátelé. A přesto šli. Za Čechoslováky, za vlastní čest, za možnost říct jednou svým dětem: Nebyli jsme zbabělci.
Ženy, děti, psychiatři
Nejvýraznější tváří celé akce se stala Natalja Gorbaněvská (†77). Tři měsíce po porodu, vyčerpaná, ale odhodlaná, stála na dlažbě Rudého náměstí s vlajkou okupované země. „Demonstrovala jsem, abych se nemusela stydět před dětmi,“ napsala později v knize Poledne, která se pašovala i do tehdejšího Československa.
Zatčena byla o rok později. Neposlali ji do vězení, to by bylo příliš průhledné. Místo toho ji označili za duševně nemocnou a zavřeli do sovětské „psychušky“. V léčebně v Kazani dostávala silné léky, sdílela místnost s kriminálnicemi. Bylo to nelidské, ale zároveň tak dokonale sovětské, umlčet odpor tichým šílenstvím.
Jiní z demonstrantů skončili na Sibiři, jako třeba fyzik Pavel Litvinov (85), který byl v roce 1968 vnukem slavného diplomata a sám doufal, že Pražské jaro inspiruje změnu i v Moskvě. Místo toho dostal pět let vyhnanství a později odešel do USA.
Když Vesuv pohřbil Pompeje: 24. srpna roku 79 se tam zastavil čas
Když to zní jako dnes
Není těžké pochopit, proč se heslo „Za vaši a naši svobodu“ vrací. V roce 2018, přesně 50 let od demonstrace, se v Moskvě znovu rozvinul stejný transparent a ruská policie opět zatýkala. Jedním ze zadržených byl synovec původního demonstranta Vadima Deloneho.
Gorbaněvská, Fajnberg, Litvinov a spol. nebyli žádní profesionální disidenti. Byli to obyčejní lidé, kteří se rozhodli neuhnout. Ne proto, že by si mysleli, že něco změní. Ale proto, že nemohli jinak.
A možná právě to je to, co bychom si od nich měli dnes vzít. Ne velká gesta. Ale tu vnitřní čáru, za kterou už promluví svědomí.
Protinacistický kněz, který šel na smrt za cizího muže: Maxmilián Kolbe a jeho odkaz 74 let poté
Zdroje: USTRCR, Rozhlas, Seznam Zprávy
