V noci z 12. na 13. srpna 1961 se Berlín změnil. Místo ranní tramvaje do práce čekal lidi ostnatý drát, vojenské hlídky a uzavřené ulice. Vznikala stavba, která neměla chránit hranice, ale držet vlastní občany pod zámkem. Berlínská zeď, betonová jizva studené války, stála 28 let. Letos v listopadu od jejího pádu uplyne 36 let.
Začalo to jako plot
Po porážce nacistického Německa si vítězné mocnosti rozdělily nejen celou zemi, ale také její hlavní město. Ač ležel Berlín hluboko v sovětské okupační zóně, byl rozdělen na čtyři části (americkou, britskou, francouzskou a sovětskou). Západní sektory směřovaly k obnově demokracie a svobodného trhu. Jenže východní polovina města byla pod přímým vlivem Moskvy. Rychle tak „tuhla“ do modelu socialistického státu s tvrdou kontrolou.
Když došlo v roce 1949 k vyhlášení NDR, začal z východu masivní odliv obyvatel. Během dvanácti let odešly na Západ tři miliony obyvatel. Často se jednalo o vzdělané a kvalifikované lidi. Využívali přitom volně prostupné hranice v rozděleném Berlíně. Pro režim to byla nejen ostuda, ale i ekonomická hrozba.
A přestože ještě v červnu 1961 generální tajemník Walter Ulbricht prohlašoval: „Nikdo nemá v úmyslu stavět nějakou zeď,“ už o dva měsíce později vyrůstaly v ulicích barikády z ostnatého drátu a město se probudilo do nového, děsivě rozděleného rána.
Stavba ze lží a betonu
Z ostnatého drátu se během pár dní stala betonová bariéra. Zeď dlouhá přes 155 kilometrů a vysoká až 3,7 metru obklíčila celý Západní Berlín. Původních 80 hraničních přechodů se zredukovalo na 12. NDR oficiálně hovořila o „antifašistickém valu“, který měl chránit socialismus před „revanšistickými silami“. Ve skutečnosti ale šlo o pokus zabránit masové emigraci a zachránit režim.
Zdi předcházela blokáda Berlína z roku 1948, kdy Sověti odřízli Západní Berlín od zásobování. Tehdy pomohly letecké mosty, ale ani to nevedlo k řešení napětí. Po stavbě zdi se z běžné cesty tramvají přes město stal nepřekonatelný úkol. Vojáci přehrazovali koleje, zazdívali stanice metra, rodiny byly rozděleny ze dne na den. Celý systém byl postupně doplněn o miny, samostříly a hlídkové věže.
Noc, kdy padla poslední díra v železné oponě
Až 9. listopadu 1989, opět v noci, padla Berlínská zeď stejně překvapivě, jako vznikla. „Soukromé cesty do zahraničních zemí mohou probíhat bez dokumentů,“ přečetl tehdy na tiskové konferenci politik Günter Schabowski. Netušil, že jde jen o návrh. A když se ho novináři zeptali, kdy to začne platit, odpověděl: „Ihned.“ Tisíce lidí se vydaly k přechodům. Pohraničníci se samopaly nevěděli, co dělat. Nakonec je nechali projít.
Zeď padla. Někteří si její části odnesli jako suvenýr, jiné byly prodány a výtěžek šel na charitu. V Berlíně dnes zůstalo jen několik zachovaných úseků, například slavná East Side Gallery u Sprévy, památník na Bernauer Strasse nebo ikonický Checkpoint Charlie. Přesto v hlavách mnoha Němců zůstává neviditelná hranice dodnes. Podle nedávného průzkumu si 83 % obyvatel bývalé NDR myslí, že mezi Východem a Západem stále existuje „neviditelná zeď“.
Zdroj: ČT24, SeznamZprávy, Dějepis
