V listopadu 1952 začal jeden z nejkrutějších vykonstruovaných procesů v československé historii. V čele s Rudolfem Slánským, tehdejším druhým nejmocnějším mužem komunistické strany, skončilo čtrnáct stranických elit před soudem. Na jedenáct z nich, mezi nimiž byl i Rudolf Slánský, čekala šibenice.
Výstraha, která měla odradit neposlušné
Proces s oficiálním názvem „vedení protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským“ působí jako z učebnice totalitního jazyka. Ve skutečnosti šlo o zinscenované politické divadlo, které mělo předem daný konec. Mezi 20. a 27. listopadem 1952 se v soudní síni na pražské Pankráci nehrálo o spravedlnost, ale o demonstraci moci.
Stalin chtěl tímto procesem poslat výstrahu. A to nejen československým komunistům, ale i dalším zemím pod sovětským vlivem. Po zkušenosti s jugoslávským vůdcem Titem, který se od Moskvy odklonil, už nebyl prostor pro vlastní názor.
Obžalováni byli lidé z vrcholných pater KSČ – ministři, náměstci, diplomaté i ekonomové. Soud rozhodně nerozhodoval nezávisle. O vině a trestech se rozhodovalo v Moskvě a na ÚV KSČ. Výsledkem bylo jedenáct trestů smrti, tři doživotí. Přelíčení vedl nechvalně proslulý prokurátor Josef Urválek. Ten obžalované označil za sionistické, buržoazně nacionalistické zrádce. Obžalovaní pak podali výpovědi naučené zpaměti, které jim sepsali vyšetřovatelé.
Slánský padl do pasti, kterou pomáhal budovat
Rudolf Slánský, dlouholetý blízký spolupracovník Klementa Gottwalda, se sám podílel na upevnění komunistického režimu. Po válce měl jako generální tajemník strany obrovský vliv. Historik Oldřich Tůma pro Radiožurnál uvedl, že Slánský byl součástí radikální skupiny přezdívané „karlínští kluci“. Patřil do užšího vedení KSČ už od 30. let.
Do roku 1951 se zdálo, že je jeho pozice nedotknutelná. V červenci toho roku dokonce slavili jeho padesátiny s poctami. Ale krátce nato přišla lavina obvinění z nedostatečné bdělosti. Po nátlaku byl sesazen z funkce, kterou komunisté oficiálně zrušili. Následně byl degradován na post vicepremiéra.
11. listopadu 1951 přijel do Prahy Stalinův důvěrník Anastáz Mikojan. Osobně pak předal rozkaz k jeho zatčení. Podle historických pramenů se Gottwald, pod hrozbou vlastního pádu, rozhodl nebránit zatčení svého přítele.
Poprava uprostřed noci a rozsáhlé čistky
Rozsudky smrti byly vykonány v noci na 3. prosince 1952, byli pověšeni. Popravení ani nedostali hrob. Jejich popel příslušníci StB rozmetali za Prahou. Kromě hlavních obětí měl proces i vedlejší tragédie. Například Svatopluk Rada, odborník na těžbu uranu, zemřel za nejasných okolností. Rodiny odsouzených čelily šikaně, ztrátě práce i sociálnímu vyloučení.
Proces měl silný antisemitistický podtext. Jedenáct ze čtrnácti obžalovaných byli Židé. Sovětská propaganda v té době přešla z podpory Izraele k proarabskému postoji a obžalovaní byli často voleni i podle svého původu. Mezi zatčenými byl například i Bedřich Reicin, který organizoval vojenskou pomoc Izraeli, či diplomat Artur London. Prvním zatčeným byl už v roce 1949 náměstek ministra obchodu Eugen Löbl.
Zvláštní je také okolnost, kterou zmiňuje Radiožurnál. V Moskvě Slánskému zmizela jeho tříměsíční dcera z kočárku. Historik Tůma nevylučuje, že mohlo jít o varování, ale dodává, že nic nebylo nikdy potvrzeno.
Význam procesu vystihuje i fakt, že závěrečná zpráva soudu obsahovala i výrok „Psovi psí smrt“, který později vešel do dějin. Přisuzuje se ho básníku Ivanu Skálovi.
