Tělo jeho první oběti spatřil na železničním náspu strojvedoucí projíždějícího vlaku. I když se u toho trochu zastyděl, pomyslel si tehdy s úlevou, že to nebyla jeho mašina. Pak už přišlo ohledání a vyšetřování. Dle lékaře bylo jasné, že vlak smrt nezpůsobil. Mrtvá byla identifikována jako Anna M. a vyšetřovatelé ještě netušili, že je čeká dlouhá, dlouhá šichta.
Listopad 1964
Dle zjištění MO, tedy polské obdoby naší československé Bezpečnosti (Milicija Obywatelska), pocházela mrtvá z nedaleké obce Dabrówka a v Katovicích pracovala jako uklízečka. Dne 7. listopadu v podvečer vystoupila z vlaku. Cestu si zkrátila přes násep, a právě tam ji dostihl vrah.
Zneužita nebyla, chyběla peněženka a na hlavě měla sedmnáct ran. Když lékař konstatoval, že: „Vrah se pravděpodobně ukojil vlastním aktem zabíjení,“ neměl dle iDnes tušení, jak moc se trefil. A začal jeden z nejděsivějších případů poválečné polské kriminalistiky.
Strach nad ulicemi
Tzv. Slezský vampýr nebo „upír ze Zagłębie“, jak se mu začalo říkat, policii dlouho unikal a nejvíc o sobě dával vědět o rok později, tedy v roce 1965. Řádění vyvolalo nejrůznější fámy a legendy, ženy trvaly na doprovodech, bály se chodit po setmění do práce nebo jen vycházet z domu. Továrny tehdy zaváděly i hromadné svozy pracovnic. Jakmile se jen trochu setmělo, byly ulice Polska prakticky vylidněné.
Všechno marné
Policie i specialisté ale stále tápali doslova ve tmě. Mrtvé přibývaly, jenže kromě stejného způsobu provedení vraždy nic nespojovalo. Ano, jednalo se o ženy, ale tím to končilo. Věkové rozpětí se pohybovalo od 17 do 58 let, nezáleželo na barvě vlasů, vzdělání ani společenské vrstvě. Pachatel vraždil blondýny, brunetky i zrzky.
Do konce roku 1965 padlo vampýrovi za oběť sedm žen, tři unikly jen o vlásek. Všechny mrtvé byly doslova ubity, ze čtyř v Będzinu přežila jediná. Vrah je měl po smrti i osahávat.
Politický tlak
Tlak na činné orgány rostl ze dvou důvodů. Ohrožení pracovnic, které ze strachu odmítaly odpolední směny, komplikovalo hospodářství. V říjnu 1966 se navíc obětí stala Jolanta G. 18letá neteř tehdejšího nejvyššího představitele Katovicka. Na upírovu hlavu byla vypsána odměna milion zlotých, jenže ani to nemělo efekt.
Rodinné poměry
Než pomohla odhalení náhoda, připsal si vrah čtrnáct obětí a pět pokusů. Klíčového 6. ledna 1972 nahlásila manželka Zdzislawa Marchwického, že její manžel zneužívá jejich dceru. Od muže už jednou odešla kvůli jeho silnému a zvrhlému apetitu.
Téhož dne byl její choť zatčen a následné profilování i výslechy na policii ukázaly, že má i tolik obávaného upíra. Marchwicki se navenek jevil jako tichý a nenápadný muž. Ale jakmile zapadly domovní dveře, stal se z něj sadistický agresor.
Misogynní vrah
Se ženami měl problémy po celý život. „Kdyby bylo po mém, všechny ženské bych povraždil,“ prohlašoval několikrát i před rodinou a přáteli. Ti to ale vnímali jako nářek zhrzeného muže. Jenže už tehdy spáchal první vraždu.
Během vyšetřování zapíral, lhal, měnil výpovědi, policii nic neusnadňoval. Jednou se přiznal k osmi vraždám, pak výpověď odvolal a chtěl sníst protokol. Zapíral navzdory jasným důkazům, přiznal se až poslední den hlavního líčení: „Ano, zabil jsem. Byl jsem vrahem, a to velkým vrahem.“ Rozsudek trestu smrti byl vyhlášen 28. června 1975.
Pochyby, které přetrvaly
I když byl Zdzisław Marchwicki v roce 1975 popraven, pochybnosti o jeho vině nikdy zcela neutichly. Objevily se už během procesu a v dalších letech je rozdmýchávali někteří právníci, ale i novináři, historici a dokumentaristé. Někteří poukazovali na to, že důkazy byly nepřímé, jeho výpovědi chaotické a že se k vraždám přiznal až v poslední den hlavního líčení. Jiní připomínali politický tlak na uzavření případu za každou cenu.
V roce 1998 zveřejnila polská televize TVP dokument, který upozorňoval na možné manipulace s důkazy a výpověďmi svědků. Objevila se i verze, že skutečný pachatel mohl být jiný člen Marchwického rodiny, jehož policie původně také vyšetřovala. Jak píše server iDnes.cz, někteří kriminalisté dokonce naznačovali, že Marchwicki mohl být spíš „násilnický oportunista“ než systematický vrah.
K pochybnostem se přidali i autoři knih a historici. Publicista Przemysław Semczuk ve své knize Upiór z Zagłębia shrnuje nejen dobové reálie, ale i argumenty, které oslabují představu o Marchwickém jako o chladnokrevném sériovém vrahovi. Přes to všechno polské úřady nikdy oficiálně rozsudek nezpochybnily a případ zůstává formálně uzavřený.
Zdroje: autor, Gov.pl, CasJenProMe, iDnes
