Československý stát potřeboval západní měnu na nákup technologií a surovin. V roce 1957 proto otevřel specializované prodejny Tuzex. Zákazníci v nich platili speciálními poukázkami, které pro většinu obyvatel obstarávali pouliční překupníci. Komunistický režim černý trh s valutami tiše toleroval.
Nečekaná návštěva na Hrádečku
Jednoho dne roku 1976 přijel za Václavem Havlem na Hrádeček operativní důstojník trutnovské kriminálky. Nepřijel provést domovní prohlídku ani dramatika odvést k výslechu. Požádal ho o prodej tuzexových poukázek pro svého známého, který si chtěl pořídit nové auto. Havel dostával honoráře ze Západu v tvrdé měně, příslušníkovi ale sdělil, že momentálně žádné poukázky nemá.
Epizoda z normalizačních let ilustruje tehdejší obrovskou poptávku po zahraničním zboží. Oficiální cesta k němu vedla pouze přes podnik zahraničního obchodu Tuzex, který vznikl na základě vyhlášky Ministerstva zahraničního obchodu. Stát vyžadoval, aby lidé s přístupem k cizí měně odevzdávali dolary či marky bance. Výměnou dostávali odběrní poukazy Živnostenské banky, zkráceně zvané bony. Oficiální kurz činil jednu korunu za jeden bon.
Překupníci před výlohami
Většina lidí ovšem k zahraniční měně přístup neměla. Poukázky proto kupovali na ulici od překupníků. Veksláci postávali v podchodech a před výlohami prodejen. Zahraniční měnu skupovali od cizinců a bony prodávali místním zájemcům. Zpočátku stál jeden bon na černém trhu tři koruny, postupně se cena vyšplhala na pět až šest korun.
Nákup na ulici přinášel riziko podvodu. Zákazník si mohl z rychlého předání odnést takzvanou ruličku. Šlo o pečlivě nastříhané noviny obalené jedním pravým bonem. Běžní pouliční prodejci, kterým se říkalo komáři, si měsíčně vydělali desítky tisíc korun.
Lidé na vrcholu vekslácké hierarchie vydělávali stovky tisíc korun měsíčně. Běžný zaměstnanec přitom pobíral mzdu v řádu jednotek tisíc. Jeden z předních pražských veksláků si nechal před prodejnu v Palackého ulici navézt hromadu písku, na kterou si lehl s doutníkem a pozoroval kolemjdoucí. Situace inspirovala tvůrce filmu Bony a klid, kde si postava nechá přivézt sníh z Krkonoš.
Tolerance černého trhu
Bezpečnostní aparát obchodování s poukázkami často přehlížel. Experti z finančních resortů prosazovali mírnější postup, aby se nezastavil příliv cizích měn do státní kasy. V druhé polovině osmdesátých let nakupovalo v Tuzexu přes deset milionů lidí ročně. Zhruba sedmdesát až osmdesát procent tvořili českoslovenští občané. Oficiálních tuzexových účtů přitom banky evidovaly jen něco přes sto tisíc.
Část překupníků si obstarávala potvrzení o invalidním důchodu, aby se vyhnula trestnímu stíhání za socialistické příživnictví. Pozdější postava českého podsvětí František Mrázek získal potvrzení od lékaře výměnou za automobil značky Saab. Někteří veksláci se naopak stali spolupracovníky Státní bezpečnosti.
Zboží ze západního světa
V Tuzexu voněla čerstvě pražená káva, mýdla Fa a toaletní vody Impulse. Obchody nabízely žvýkačky s komiksem, nápoje Coca Cola a čokolády Milka. Švýcarská čokoláda s bublinkami stála dva bony. Oddělení elektroniky prodávala kotoučové a kazetové magnetofony značek Philips a Sony. Kazeťák vyšel na sedmdesát bonů.
Velký zájem panoval o dovážené džínové oblečení. Kalhoty stály od třiceti do sto bonů. Zákazníci s velkým množstvím poukázek kupovali osobní automobily. V nabídce figurovaly vozy Ford, Volvo, Toyota a Renault. Lidé tak obcházeli dlouhé pořadníky v běžné Mototechně.
Konec monopolu
Zlatá éra poukázek skončila po změně režimu v roce 1989. Nové vedení státu zavedlo vnitřní směnitelnost koruny a lidé si mohli západní zboží kupovat v běžných obchodech. Stát zrušil platnost bonů v polovině roku 1992.
Samotný podnik Tuzex se pokusil transformovat na běžný obchodní řetězec s potravinami a textilem. V novém konkurenčním prostředí ale neuspěl, propadl se do dluhů a v roce 1998 vstoupil do likvidace. Mnozí z bývalých veksláků využili nashromážděný kapitál v následné privatizaci státního majetku.
.jpg){kind=link}
