V neděli 4. listopadu 1956 vtrhly do ulic Budapešti sovětské tanky, aby definitivně utopily v krvi celonárodní povstání. Tehdejší premiér Imre Nagy brzy ráno v rozhlase stihl národu oznámit, že se bojuje, ale o pár hodin později už musel uprchnout a moc převzala loutková vláda. Maďaři marně prosili o pomoc. Československý komunistický režim ve stejné době posílal do sousední země zbraně a žádal o co nejtvrdší vojenský úder. Po potlačení revolty následovaly stovky poprav a z Maďarska uprchlo přes dvě stě tisíc obyvatel.
Výstřely do davu
V úterý 23. října 1956 se u sochy Józsefa Bema v Budapešti sešlo obrovské množství lidí. Studenti a spisovatelé protestovali proti tehdejšímu politickému systému a požadovali odchod sovětské armády. Dav se postupně rozrostl na více než dvě stě tisíc lidí, kteří zamířili k budově parlamentu.
Z maďarských vlajek lidé na ulicích vystřihávali komunistický znak s rudou hvězdou. Kolem deváté hodiny večer k nim promluvil premiér Imre Nagy, jeho smířlivá slova ale demonstranty zklamala. Napětí vzrostlo ve chvíli, kdy v rozhlase vystoupil tajemník komunistické strany Ernő Gerő a obvinil protestující z šovinismu.
Lidé se shromáždili před budovou rozhlasu, kterou hlídala armáda a příslušníci státní tajné policie ÁVH. V noci zahájili obránci budovy palbu do davu. Ukázalo se přitom, že to nebyly první oběti. Už odpoledne střílela tajná policie do pokojných demonstrantů v Debrecínu. Na potlačení protestů povolala maďarská vláda na pomoc sovětská vojska, která ve středu nad ránem vjela do ulic hlavního města. Ozbrojené povstání přesto propuklo naplno. K demonstrantům přecházeli vojáci a dělníci jim přiváželi zbraně z vyloupených budapešťských zbrojních skladů.
Krvavá odplata a naděje na svobodu
Boje v ulicích byly nelítostné. Během demonstrace před budovou parlamentu stříleli příslušníci tajné policie do lidí ze střech a zabili více než dvě stě osob. Masakry se opakovaly i na venkově. V Mosonmagyaróváru zahájila policie palbu do neozbrojeného davu, ve kterém stály i ženy a děti. Odpovědí byl hon na tajné policisty. Povstalci je bez lítosti chytali, mučili a věšeli na pouliční lucerny. Komunistický režim se pod náporem hroutil a oddíly lidové armády dál přecházely na stranu povstalců.
Premiér Imre Nagy se po několika dnech přidal na stranu ulice. Koncem října vyjednal příměří a oznámil, že se sovětská vojska z Budapešti stáhnou. Zrušil také nenáviděnou tajnou policii. Prvního listopadu pak vyhlásil neutralitu země a vystoupení z Varšavské smlouvy. Z věznic vycházeli političtí vězni a zdálo se, že Maďarsko dosáhlo nezávislosti. Volné ulice ale byly jen krátkou iluzí, sovětské vedení se po konzultacích s dalšími komunistickými zeměmi tajně rozhodlo revoltu zničit.
Češi posílají agenty a zbraně
Maďarský rozhlas vysílal koncem října zoufalé výzvy o pomoc a obracel se i přímo na Čechy a Slováky s prosbou o solidaritu. V Polsku se podle novinářů o událostech psalo poměrně otevřeně. Československé noviny naopak chrlily smyšlené popisy o krutostech kontrarevolučních živlů.
Lidé v Československu na tehdejší poměry v soukromí nadávali, v ulicích se ale neozval nikdo a země zůstala zcela pasivní. O to jasněji se profilovalo vedení státu, které se tvrdě postavilo na stranu Moskvy. Prezident Antonín Zápotocký tehdy hřímal, že v Maďarsku řádí bílí teroristé a zvrhlí bandité.
První tajemník komunistické strany Antonín Novotný odjel do Moskvy nabídnout pomoc s formováním dobrovolnických oddílů pro zásah. Československá státní bezpečnost začala dodávat zbytku maďarské tajné policie zbraně, vyslala do země síť svých agentů a plánovala únos rakouského novináře. Z jižního Slovenska se přes hranice pašovaly protipovstalecké noviny. Československá vláda nakonec poslala v poslední říjnový den do Kremlu tajný telegram, ve kterém Moskvu nabádala k co nejrazantnějšímu kroku.
Ranní vzkaz a hromadný útěk
Ráno 4. listopadu 1956 zahájily tisíce sovětských tanků ofenzivu na Budapešť. V pět hodin a dvacet minut stihl premiér Nagy v rozhlase odvysílat pětatřicet vteřin dlouhý pochmurný vzkaz. Oznámil národu, že sovětská vojska útočí a vláda je stále na svém místě. O několik hodin později už musel hledat úkryt na jugoslávském velvyslanectví a moci se za sovětské asistence chopil János Kádár, kterého do země tajně převezli z Moskvy.
Proti obrovské přesile neměli Maďaři šanci, do operace se zapojily i sovětské stíhačky a boje skončily definitivní porážkou. Údaje o obětech se liší, různé prameny uvádějí od dvou a půl tisíce až po pět a půl tisíce zabitých Maďarů a desítky tisíc zraněných. Spojené státy americké předtím maďarské snahy povzbuzovaly ve vysílání Hlasu Ameriky, vojensky ale nijak nezasáhly a omezily se na veřejná vyjádření podpory. Do země přesto přijaly asi třicet tisíc maďarských uprchlíků.
V Maďarsku začaly rozsáhlé čistky. Zvláštní soudy vynesly podle odhadů přes tři stovky trestů smrti, a to včetně Imreho Nagyho, kterého popravili v roce 1958. Třináct tisíc občanů skončilo v internačních táborech a více než dvě stě tisíc lidí uprchlo za hranice. Dobové svědectví zmiňuje, že v následujících letech jezdily československé delegace do Budapešti raději s vlaječkou Červeného kříže, v ulicích se na ně totiž často křičelo, že Čechoslováci a Rusové jsou jediní, kdo stojí proti nim.
