Společenský žebříček za minulého režimu neovládali lékaři nebo inženýři s vysokoškolskými diplomy. Na jeho vrcholu stáli lidé ochotní dřít v podzemí a ti s přístupem k úzkoprofilovému zboží. Havíři si domů nosili násobky průměrných mezd a řezníci drželi v rukou moc nad nedělními obědy. Oficiální i neoficiální elity tehdejší doby těžily ze systému naprosté maximum.
Výsadní postavení mužů v dolech
Komunisté potřebovali udržet v chodu průmysl a energetiku. Horníci tak představovali absolutní prioritu a stát si je předcházel nadstandardními výdělky i snadným přístupem k novým bytům. Na konci 80. let dosahovala jejich průměrná měsíční mzda více než sedmi tisíc korun. Běžný zaměstnanec si tehdy vydělal zhruba dvaapůlkrát méně. Muži fárající do podzemí si za utržené peníze kupovali drahý nábytek a auta bez dlouhého šetření.
Režisér David Ondříček popsal tuto situaci velmi přesně. „Když jel havíř do Prahy, říkalo se, že v jednom autě jede on a ve druhém jeho klobouk,“ uvedl k tehdejším poměrům. Lidé z dolů si zkracovali život prací v nelidských podmínkách. Ven ale vyfárali s obrovským množstvím peněz. Fyzická zátěž je silně formovala a byli na svou profesi neobyčejně hrdí.
Autor námětu k filmu Dukla 61 Jakub Režný tento fakt potvrdil. „Extrémně se identifikují se svým povoláním,“ dodal s tím, že silný vztah k práci lze srovnat snad jedině s armádou. Zvládnutí nebezpečné dřiny znamenalo značnou prestiž a havíři představovali v očích mnoha žen ideální partii. Na hornických akcích se navíc rozdělovalo úzkoprofilové zboží. Bývalý zaměstnanec dolů Jaroslav Broulík vzpomínal, že si právě na oslavách Dne horníků pořídil automatickou pračku a kvalitní ledničku.
Tvrdá měna a nedostupné zboží
Oficiálně šlo o kriminální živly rozvracející republiku. V reálném životě jejich služby vyhledávali obyčejní občané i vysoce postavení straničtí funkcionáři. Veksláci nabízeli lidem západní elektroniku, džíny a poukázky do prodejen Tuzex. Disponovali výbornými kontakty a uměli v systému mistrně chodit.
Jejich příjmy dalece převyšovaly tabulkové platy. Jezdili v luxusních vozech a žili si na vysoké noze. Každý den sice riskovali pobyt ve vězení, vytvořili si ale obrovský finanční náskok před zbytkem společnosti. Ostatní obyvatelé na ně spoléhali a mlčky tolerovali jejich nezákonnou činnost.
Moc schovaná pod pultem
Výše příjmu nehrála za socialismu vždy tu nejdůležitější roli. Mnohem podstatnější byl často samotný přístup k regálům s masem nebo tropickým ovocem. Řezníci, zelináři a vedoucí prodejen drželi v rukou pomyslné klíče od blahobytu. Lidé si je velmi předcházeli a nosili jim drobné dárky.
Mít známého v masně znamenalo jistotu kvalitního nedělního oběda. Nedostatkové banány nebo pomeranče se schovávaly pro vyvolené zákazníky. Systém protislužeb fungoval spolehlivě a úplatky tvořily běžnou součást nákupů. Vliv těchto lidí plynul z prázdných obchodů a obrovské poptávky po základních věcech. Úředníci s přístupem k pořadníkům na byty požívali naprosto totožného respektu okolí.
Výhody spojené s uniformou
Stát potřeboval loajální ochránce hranic i vnitřního klidu. Vojáci a příslušníci Sboru národní bezpečnosti požívali zvláštního zacházení. Režim je prezentoval jako bojovníky za blaho lidu. Počátky jejich odměňování ovšem vypadaly z finančního hlediska velmi nerovnoměrně. Historik Jiří Bílek upozornil v časopise Historie a vojenství na velké rozdíly mezi hodnostmi v poválečných letech. Vyšší důstojníci brali nadprůměrné sumy, mladí velitelé často těžce vycházeli s penězi.
„Situace se změnila teprve s příchodem měnové reformy v roce 1953,“ vysvětlil Bílek následnou úpravu platů. Armáda i policie navíc nabízely svým členům přidělení bydlení v mnohem kratších lhůtách. Odměňování inteligence se v novém uspořádání propadlo hluboko dolů. Učitelé brali v osmdesátých letech zhruba dva a půl tisíce korun. Průměrná hrubá mzda v zemi přitom činila více než tři tisíce.
Lékaři si sice přišli na pět tisíc, na výdělky havířů ale zdaleka nedosáhli. Za první republiky panovala naprosto opačná situace. Strojní inženýři nebo vyšší bankovní úředníci vydělávali ve 30. letech násobky běžných dělnických mezd. Komunistický systém tento pořádek převrátil a na vrchol dosadil lidi ochotné vykonávat nejtěžší fyzickou práci nebo osoby operující se stínovým vlivem.
