Byla to doba, kdy se euforie ze znovu nabyté svobody střetla s tvrdou realitou tržní ekonomiky. Leden 1991 přinesl do Československa fenomén, který do té doby nikdo neznal. Skokové zdražení, prázdné regály střídající se s plnými, na které ale nikdo neměl peníze. Transformace bolela a symbolem této bolesti se stala obyčejná kostka másla.
Šoková terapie v přímém přenosu
První leden 1991 byl dnem, kdy stát přestal diktovat ceny a nechal promluvit trh. Pro miliony Čechoslováků to znamenalo jediné. Příchod do obchodu se změnil v adrenalinový sport. Cenovky u zboží, které byly desítky let neměnné, najednou skákaly o desítky i stovky procent nahoru. Lidé poprvé na vlastní kůži pocítili, že svoboda má svou cenu. A ta cena byla vysoká.
Situaci v obchodech tehdy pro Český rozhlas popsal jeden ze zákazníků. Jeho slova ilustrují zmatek, který v prvních dnech roku 1991 panoval v celé zemi. „Je v tom velký zmatek. Věděl jsem, že bude precenění, ale nenapadlo mě, že to bude v každém obchodě tak jiné. Já jsem obešel několik obchodů a třeba máslo se prodává od 14 do 28 korun,“ řekl pro Český rozhlas.
Obchodníci se teprve učili tvořit ceny a zákazníci se učili počítat. V některých prodejnách chybělo základní zboží, jinde se objevily produkty, o kterých se lidem dříve jen zdálo. Chaos byl všudypřítomný. Státní monopoly se rozpadaly a vznikaly první ostrůvky soukromého podnikání. Do toho všeho vstupovala inflace, která v roce 1991 překročila padesát procent. Peníze v peněženkách ztrácely hodnotu prakticky před očima.
Konec levného tuku
Máslo se v té době stalo nechtěným symbolem zdražování. Ještě v roce 1989 stála kostka másla deset korun. V roce 1991 se jeho průměrná cena vyšplhala přes osmdesát korun za kilo, tedy více než dvacet korun za kostku. Tento skok nebyl náhodný. Vláda se rozhodla odstranit takzvanou zápornou daň z obratu už v polovině roku 1990. Byla to v podstatě státní dotace, která uměle snižovala ceny potravin pod jejich výrobní náklady. Když tato podpora zmizela, ceny vyletěly strmě vzhůru.
Kdo nám utáhl opasky? S tímto obdobím je nerozlučně spojen termín „utahování opasků“. Většina lidí si tento výrok automaticky spojuje s tehdejším ministrem financí Václavem Klausem. Realita je ovšem jiná. Václav Klaus se proti tomuto autorství opakovaně ohrazoval a tvrdil, že preferuje aktivnější přístup než jen pasivní odříkání. Historie mu dává za pravdu. Autorem myšlenky byl někdo jiný.
„Sice je mi ten výrok přičítán, ale já jsem nikdy k utažení opasků nevyzval. Já mám jiné heslo. Utažení opasků je příliš pasivní. Jsem spíše pro to, abychom si vyhrnuli rukávy a něco udělali,“ řekl Václav Klaus na mítinku v Chomutově v roce 1994. K autorství se naopak později přihlásil Miloš Zeman. Ten termín použil už v lednu 1990, kdy v televizi mluvil o nutnosti odložené spotřeby pro návrat do vyspělé Evropy.
Bylo to nezbytné, ale bolelo to. Ekonom Tomáš Ježek, který byl u přípravy reforem, zpětně přiznal obavy z reakce veřejnosti. „Klepaly se nám nohy, jak to lidi přijmou, zda se nenaštvou,“ vzpomínal Ježek. Lidé sice nadávali, ale revoluce v ulicích se nekonala. Většina společnosti pochopila, že cesta zpět neexistuje.
Neúprosná řeč čísel
Pohled do dobových statistik Českého statistického úřadu ukazuje, jak drasticky se hodnota peněz měnila prakticky před očima. Pokud v roce 1990 stál kilogram chleba necelých 4,50 Kčs, o rok později už cenovka ukazovala téměř sedm korun. V roce 1995 se pak cena základního pečiva přehoupla přes jedenáct korun. Podobný trend kopírovalo mléko. Z tří korun a šedesáti haléřů v roce 1990 vystoupalo na více než devět korun v polovině devadesátých let.
Ještě markantnější byl rozdíl u masa, které tvořilo základ českého jídelníčku. Kilogram vepřové pečeně vyšel na začátku dekády na padesátikorunu. Kdo si chtěl dopřát stejný nedělní oběd v roce 1995, musel sáhnout do peněženky pro více než 121 korun. Pivo, tradiční ukazatel domácí pohody, také nezůstalo ušetřeno. Z lidových dvou padesáti podražilo na více než šest korun za láhev.
Samostatnou kapitolou byly automobily a elektronika. Pořízení nového vozu Škoda znamenalo v roce 1990 investici 97 tisíc korun. O pět let později se cena vyšplhala na 223 tisíc. Sen o novém autě se tak mnoha rodinám vzdálil, přestože nabídka na trhu byla nesrovnatelně pestřejší. Pračka, která v roce 1990 stála šest tisíc, vyšla v polovině devadesátých let na více než dvojnásobek. Svoboda přinesla plné regály, ale také tvrdé poznání, že na jejich obsah už průměrný plat často nestačí.
Výplaty v dostihu s inflací
Při pohledu na tehdejší ceníky by se mohlo zdát, že Češi museli padnout na úplné dno. Jenže mince má dvě strany a s cenami letěly vzhůru i příjmy, byť s jistým zpožděním. Zatímco v roce 1990 bral průměrný zaměstnanec 3 286 korun hrubého, o pět let později už na výplatní pásce viděl částku 8 172 korun. Během jediné pětiletky se tak nominální mzdy zvedly téměř dvaapůlkrát.
Zkrátka nepřišli ani senioři, i když jejich situace byla složitější. Průměrný starobní důchod se z částky 1 731 korun v roce 1990 vyšplhal na 3 578 korun v roce 1995. I penze se tedy nominálně zdvojnásobily. Čísla vypadají na papíře hezky, ale v peněžence se tehdy odehrával souboj, který ne vždy končil vítězstvím spotřebitele.
S cenami však nakonec rostla i kupní síla. Po prvotním šoku z roku 1991, kdy reálné mzdy propadly o čtvrtinu, se karta začala obracet. Už v polovině devadesátých let začaly výdělky inflaci dohánět a v letech 1995 a 1996 dokonce reálná mzda rostla nejrychlejším tempem za celou dekádu.
Lidé si tak postupně mohli dovolit více jídla a zboží, které bylo dříve nedostatkové. Z regálů zmizela šedá nuda, a kdo měl práci a odvahu, mohl si poprvé v životě koupit barevný televizor nebo zahraniční dovolenou bez toho, aby musel shánět devizový příslib.
První vlaštovky kapitalismu
Vedle cenového šoku se začala rodit nová vrstva podnikatelů. Malá privatizace otevřela dveře těm, kteří měli odvahu vzít osud do vlastních rukou. Jednou z prvních byla Anna Wertheimová, která vydražila prodejnu potravin na Zbraslavi. Nebylo to rozhodnutí pro slabé povahy. Musela složit miliony korun v době, kdy nikdo nevěděl, co bude zítra.
„Bylo to těžké rozhodnutí, ale měla jsem jasnou vizi, že chci tuto prodejnu nejen koupit, ale hlavně udržet v chodu,“ vzpomínala po letech Anna Wertheimová. Rok 1991 tedy nebyl jen o zdražování, ale také o příležitostech. O odvaze riskovat v prostředí, kde stará pravidla přestala platit a nová se teprve psala. Pro mnoho lidí to byl rok, kdy přišli o iluze, ale získali svobodu volby. I když tou volbou bylo často jen to, jestli si koupí dražší máslo, nebo levnější margarín.
.jpg){kind=link}