Josef K. figuroval v jednom z nejkurióznějších kriminálních případů devadesátých let. Jeho tělo nalezl náhodný svědek nedaleko venkovského hřbitova ve stavu, který ztěžoval jakoukoli identifikaci. Vyšetřovatelé z kriminálky navíc po porovnání otisků prstů zjistili naprosto nečekanou věc. Podle úředních záznamů z matriky byl totiž tento muž tou dobou už celé dva roky po smrti.
Nález u podhorského hřbitova
Byl červen roku 1996 a jednašedesátiletý Miloslav právě zastavil se svým vozem u cesty vedoucí ke hřbitovu na Novopacku. Chtěl navštívit rodinný hrob a věnovat tichou vzpomínku svým blízkým. Malebná krajina působila uklidňujícím dojmem, zalesněné kopce se v dálce střídaly s rozkvetlými loukami. Důchodce pomalu stoupal ke hřbitovní bráně, narazil však na pohled, který ho donutil okamžitě se zastavit.
V prachu cesty kousek před ním leželo ohořelé lidské tělo. Miloslav na nic nečekal, rychle se otočil, seběhl zpět ke svému autu a odjel. Z nejbližší vesnice pak zatelefonoval na policii. Operační důstojník na místo činu neprodleně vyslal policisty z Jičína i nedalekého Hradce Králové.
Místní hlídky okolí hřbitova neprodyšně uzavřely a začaly pečlivě zajišťovat stopy. Oběť ležela na zemi bosa, oblečená pouze v triku a krátkých kalhotách. Soudní lékař po prvotním ohledání konstatoval smrt způsobenou několika střelnými ranami přímo do hlavy a kriminalisté v trávě objevili devět vystřelených nábojnic.
Záhada kolem úředních záznamů
Balistická expertíza zajištěné stopy zanedlouho vyhodnotila a potvrdila přesný typ použité zbraně. Vyšetřovatele ale ze všeho nejvíce zajímala skutečná totožnost mrtvého muže. Otisky prstů proto porovnali s celostátní policejní databází a systém téměř hned našel shodu. Záznamy patřily pětadvacetiletému muži z Královéhradecka jménem Josef K.
Ten měl v minulosti problémy se zákonem a prošel daktyloskopií kvůli drobným majetkovým vloupáním. Následné zjištění ale i ty nejzkušenější kriminalisty naprosto vyvedlo z míry. Podle úřední matriky totiž zavražděný muž tou dobou oficiálně nežil. V září roku 1994 vytáhla policie z Vltavy v Praze tělo neznámého utonulého a někdo tehdy provedl nesprávnou identifikaci právě na jméno Josef K.
Ve spise se tak sešly dva různé úmrtní listy na naprosto stejné jméno a příjmení, vystavené ale na dvou odlišných matrikách. Rozběhlo se rozsáhlé pátrání trvající celé tři dlouhé roky. Vyšetřování případu komplikoval hlavně způsob usmrcení, stopa ale nakonec vedla ke dvěma podezřelým. Byli jimi třiadvacetiletý Milan z Nového Města nad Metují a devětadvacetiletý Martin z Hradce Králové.
Útěk před spravedlností
Tato dvojice si od roku 1992 vydělávala na živobytí organizováním hospodářských podvodů. K nelegální činnosti využívali takzvané bílé koně a jedním z nich byl právě Josef K. Dvojice pro něj vždy obstarala potřebné podklady pro vydání živnostenského listu a následně na jeho jméno odebírala zboží. Zorganizovali odvoz i prodej materiálu, faktury ale podle očekávání nikdy nezaplatili.
Podvody po čase přitáhly pozornost policie a situace pro organizátory začala být vážná. Vyšetřovatelům se podařilo jednoho z nastrčených aktérů zadržet a využít jako klíčového svědka u soudu. Milan se proto rozhodl svého komplice důkladně ukrývat, aby v případě zadržení nemohl vypovídat v jeho neprospěch. Fotografie hledaného muže sice prošla celostátními médii, pátrání ovšem dlouho nepřinášelo žádný výsledek.
Počátkem června 1996 začala být situace s ukrývaným mužem složitá. Milan požádal Martina o zapůjčení automobilu z půjčovny a společně vyrazili do Špindlerova Mlýna. Ubytování jim tam odmítli poskytnout, zastavili proto u benzinové pumpy a nakoupili tvrdý alkohol s kanystrem paliva. „Tvrdil mu, že přece společně oslavují jeho nový život,“ vypověděl o dění na zadních sedačkách vozu Martin do policejního protokolu.
Konec tíživého tajemství
Ve chvíli, kdy míjeli poslední domky za malou vesnicí, Milan nařídil řidiči zastavit. Vystoupil s obětí z vozu a zezadu do její hlavy vypálil několik ran. Následně z auta vytáhl připravené kovové umyvadlo, podsunul ho pod hlavu padlého muže a vše polil benzínem. Plameny šlehaly do tmy v okamžiku, kdy vrah nasedal zpět do vozu k řidiči.
„Drž hubu, nebo skončíš přesně jako tamten,“ dodal vrah bezprostředně po činu. Policie oba muže v následujících letech několikrát vyslýchala, případ ale neměla jak uzavřít. Podrobili se dokonce vyšetření na detektoru lži a samotnému organizátorovi se podařilo přístroj částečně oklamat.
Zlom nastal o tři roky později. Martin se v Pardubicích dopustil loupeže a po svém zadržení se nečekaně zhroutil. Vyšetřovatelům sdělil, že už dlouhou dobu nespí a má velký zájem promluvit o dávné vraždě. Strach z komplice ztratil teprve ve chvíli, kdy soud poslal Milana do vazby za majetkovou trestnou činnost. Milan sice po celou dobu vyšetřování svou vinu za hrůzný čin na hřbitově zatloukal, soud ho však po zhodnocení všech shromážděných důkazů poslal do vězení na dvacet let.
