Dva požáry a dva naprosto odlišné scénáře – jeden zcela zničil chloubu české kultury, druhý ji naopak díky moderní technice uchránil. V srpnu 1881 se z Národního divadla stalo torzo. O téměř 144 let později už oheň hlediště ani nedýchl.
Největší kulturní rána 19. století
Stálo to desítky let úsilí, sbírek i hádek. Když se 11. června 1881 otevřely brány Národního divadla pro první slavnostní představení Libuše od Bedřicha Smetany, český národ si mohl oddechnout. Nadšení ale trvalo jen krátce. Už 12. srpna téhož roku zachvátil budovu zničující požár. Měděná střecha, opona od Františka Ženíška, jeviště i hlediště lehly popelem.
Oficiální verze zněla, že šlo o nešťastnou náhodu při klempířských pracích na střeše. Dva mladí dělníci, Emil Jenisch a Václav Zinniburg, letovali měděný drát v kamínkách na dřevěné uhlí. Oharky po sobě sice zalili vodou a vysypali do okapu, ale podle vyšetřovatelů zřejmě jedno žhavé jádro zůstalo a rozpálilo dřevěné bednění.
Problémy se vršily. A pak přišla jiskra
Osudná jiskra mohla být malá, ale řetězec smůly obrovský. Hydranty neměly téměř žádný tlak, protože se tehdy pokládalo nové potrubí a klíčová Žofínská vodárna byla mimo provoz. Rezervní nádrž na Karlově náměstí byla téměř prázdná a železná protipožární opona nešla spustit – pod ní totiž stálo lešení.
Oheň se šířil rychle a nikdo ho nedokázal zastavit. „Na střeše se valil kouř u galerie mezi oběma zadními hromosvody… voda neproudila a když přece voda nešla, běhali jsme po střeše a volali jsme o vodu,“ popsal při vyšetřování očitý svědek, sochař Bohuslav Schnirch, který se sám snažil plameny hasit, jak uvádí web Payne. Schnirch zároveň upozornil, že kouř vycházel ze dvou míst – což by mohlo svědčit o žhářství.
A právě k tomuto závěru došli i odborníci o sto let později. Experiment ve vzdušném tunelu Výzkumného a zkušebního leteckého ústavu v Letňanech prokázal, že dřevěné uhlíky samy znovu vzplanout nemohly. „Příliš mnoho náhod,“ napsal ve své knize publicista Miroslav Ivanov.
Dva požáry, dva světy
Národní divadlo se nakonec podařilo obnovit, i když cesta k tomu byla trnitá. Zásluhu na tom měla nejen slavná lidová sbírka, o které se dodnes vypráví, ale i pojištění budovy, podpora státu, města Prahy, šlechtických rodů nebo dokonce ruského cara. Svůj příspěvek poslal také císař František Josef I., který věnoval 31 tisíc zlatých. Architekt původní budovy Josef Zítek se ale s novou stavbou neztotožnil a – jak slíbil – do obnoveného divadla už nikdy nevkročil. Jeho místo převzal jeho žák Josef Schulz.
Když se 26. listopadu 2023 ozval poplach znovu, scénář byl úplně jiný. Tentokrát byl oheň zadržen prakticky ihned – včasný zásah hasičů, moderní bezpečnostní systémy a připravenost všech složek udělaly své. Plameny se nedostaly dál než k technickému zázemí, a provoz divadla nebyl vážněji narušen. Uvnitř nebyli žádní diváci a všichni zaměstnanci byli včas evakuováni.
„Děkujeme hasičům, ale také policistům a zdravotníkům za rychlý a profesionální zásah, který zachránil nevyčíslitelné hodnoty. Děkujeme zaměstnancům za skvělou a aktivní součinnost,“ uvedl tehdy generální ředitel Jan Burian na oficiálních stránkách Národního divadla. I díky nim zůstala „zlatá kaplička“ v bezpečí – a ukázala, že když fungují lidé i systémy, může historie zůstat jen vzpomínkou.
Zdroj: Deník, Narodni-divadlo, Archiweb, Payne
_%C3%A9s_a_Nemzeti_sz%C3%ADnh%C3%A1z_(N%C3%A1rodn%C3%AD_divadlo)._Fortepan_6570.jpg){kind=link}