Nejznámější pražský pomník ukrývá ve svých bronzových rysech hned několik reálných postav z konce 19. století. Jezdecká socha sv. Václava uprostřed stejnojmenného náměstí totiž nenese podobu skutečného přemyslovského knížete. Sochař Josef Václav Myslbek vtiskl ústřední postavě tvář svého kolegy z umělecké branže. Stejný postup zvolil i u dalších patronů a propůjčil jim obličeje svých současníků.
Vítězství bojovníka
Původní pískovcová socha knížete putovala v roce 1879 na Vyšehrad a uvolnila tak na náměstí místo pro nové modernější dílo. Vypsanou soutěž pro domácí tvůrce zpočátku nevyhrál vůbec nikdo. O druhou příčku se podělil Josef Václav Myslbek s uznávaným autorem výzdoby Národního divadla Bohuslavem Schnirchem. Komise i politici po dalších úpravách modelů upřednostnili Myslbekův návrh ráznějšího a přísnějšího bojovníka.
Práce na monumentálním díle zabrala obratnému sochaři celých třicet let jeho života. Původní nákresy prošly mnoha razantními úpravami a s plynoucím časem k centrálnímu jezdci přibyly čtyři stojící postavy dalších českých patronů. Inspirací pro ztvárnění knížecí zbroje posloužily dochované historické artefakty ze starobylého svatováclavského pokladu. Umělec si pečlivě prohlédl originální přilbu, meč i drátěnou košili a přesně podle nich tvaroval hliněné modely.
Zástupci dobové elity
Skutečná podoba historického přemyslovského vládce zůstává neznámá a sochař nutně potřeboval pro své obří dílo hmatatelnou živou předlohu. Jezdci na koni propůjčil tvář zcela reálný pražský sochař Václav Antoš. U dalších postav zašel tvůrce ještě dál a do chladného kovu navždy otiskl podobu tehdejších společenských elit. Svatý Vojtěch tak dodnes shlíží na rušné náměstí s přesnými rysy pražského arcibiskupa Františka Schönborna.
Autor při tvorbě detailů myslel i na sebe a do složité kompozice zakomponoval rovnou vlastní autoportrét. Světce s mnišskou tonzurou a rozevřenou silnou knihou v rukou obdařil svými obličejovými rysy a my jej dnes známe pod jménem svatý Prokop. Ženské postavy svaté Ludmily a svaté Anežky České vznikly pravděpodobně jako zhmotnění dobového vizuálního ideálu bez přesné žijící předlohy. Původní plány dokonce s Anežkou vůbec nepočítaly a místo ní měl v zadní části podstavce stát poustevník Ivan.
Hřebec z armádního chovu
Stejnou důkladnost věnoval tvůrce i hlavnímu zvířecímu modelu. Obyčejný kůň z představivosti by pro takto zásadní národní pomník v žádném případě nestačil. Do holešovického ateliéru proto pravidelně docházel sedmiletý černý hřebec oldenburského plemene jménem Ardo. Urostlé zvíře patřilo armádě a k sochaři cestovalo přímo z tehdejšího vojenského hřebčína na zkoušky správného postoje.
Odlévání mnoha desítek prvků v režii smíchovské slévárny zabralo další léta a na své definitivní místo se celé sousoší dostávalo po menších částech. Ústřední monument odhalili dělníci po rozebrání vysokého dřevěného lešení až v roce 1913. Poslední postava svatého Vojtěcha zaujala svou finální pozici v levé zadní části žulového podstavce o dlouhých dvanáct let později. Mistr si nakonec přes odpor některých dobových kritiků prosadil umístění na vyvýšeném otevřeném prostoru pod muzeem.
Obří tmavozelený monument přesahující výšku sedmi metrů funguje jako pomyslný střed města a přitahuje k sobě pozornost všech kolemjdoucích. Prostranství ohraničené ozdobnými řetězy a lipovými listy slouží jako frekventovaný bod pro osobní setkání obyvatel i klíčové místo pro celospolečenská shromáždění. Na těchto schodech lidé oslavovali vyhlášení samostatného československého státu na podzim roku 1918. Těžké bronzové sochy se tak staly němými svědky všech zásadních událostí uplynulého století.
