Britský úředník Dennis Nilsen vedl na první pohled naprosto obyčejný život spořádaného zaměstnance londýnského centra pro nezaměstnané. Za maskou tichého samotáře se ovšem skrývala temnější realita, která z něj udělala jednoho z nejznámějších britských sériových vrahů. Jeho pečlivě skrývanou sérii usmrcení mladých mužů nakonec zcela neplánovaně ukončila banální závada na domovní kanalizaci.
Dětství na skotském pobřeží
Po rozvodu rodičů vyrůstal malý Dennis u prarodičů ve skotském městě Fraserburgh. Své útočiště našel hlavně u dědečka. S tím podnikal dlouhé procházky podél moře a cítil se u něj v naprostém bezpečí. Klidné období skončilo v jeho šesti letech, když dědeček přímo na lodi podlehl infarktu. Ztráta nejbližšího člověka a následný pohled na jeho mrtvé tělo s chlapcovou psychikou silně otřásly. Změnil se v zamlklé dítě, které vydrželo hodiny tiše sedět v místním přístavu a sledovat rybářské lodě. V období dospívání se stáhl do sebe ještě více. Uvědomil si svou homose*ualitu a ze strachu před jízlivým posměchem staršího bratra ji začal úzkostlivě tajit před celým světem.
Při dospívání odešel z rodného venkova rovnou do armády a vojenské prostředí mu dodalo tolik chybějící pocit sounáležitosti. Působil mimo jiné ve vojenské kuchyni, kde si dokonale osvojil nejrůznější precizní řeznické dovednosti využitelné pro budoucí činy. Při nasazení v západním Německu nebo Jemenu navíc zažil situace, které jeho nezdravou představivost o smrti podnítily.
Během služby v sobě objevoval netradiční se*uální fantazie spojené s bezvládnými lidskými těly a po propuštění do civilu přesedlal přes krátkou štaci u policie na místo řadového úředníka. Na novém pracovišti platil za spolehlivého pracovníka a nikdo z kolegů pochopitelně netušil o jeho skutečných úmyslech.
Rituály pod podlahou
Svůj první zločin spáchal koncem prosince roku 1978 ve svém londýnském bytě v ulici Melrose Avenue. V místním baru potkal čtrnáctiletého chlapce a pod záminkou společného popíjení alkoholu ho pozval k sobě domů. Spícího mladíka k ránu uškrtil, utopil a mrtvé tělo důkladně umyl ve vaně. Strávil s obětí celou noc v jedné posteli a poté pozůstatky uložil na několik měsíců pod podlahová prkna. Pachatel se v té době cítil velmi osaměle a přítomnost lidských ostatků mu překvapivě přinášela vnitřní klid. „Pohled na ně mi přinesl hořkou sladkost a dočasný klid a naplnění,“ poznamenal si Nilsen mnohem později do svých deníků z vězení.
Podobný scénář se opakoval u mnoha dalších obětí z řad zranitelných mladých mužů bez domova. Všechny lákal do svého bytu na teplé jídlo a dostatek pití. Zavražděné mladíky si nechával doma celé týdny, přičemž je oblékal a prováděl s nimi své temné rituály. Rostoucí počet obětí pochopitelně přinesl kapacitní problémy a hnijící ostatky lákaly hmyz. Zločinec proto začal mrtvoly rozřezávat přímo na podlaze kuchyně a části těl pak pálil na zahradě pod hromadou starých pneumatik.
Osudná ucpaná kanalizace
Zásadní změna přišla s nuceným stěhováním do podkrovního bytu v ulici Cranley Gardens, kde absence venkovního prostoru znamenala konec nenápadného pálení zbytků. Mrtvoly proto nově vařil a rozčtvrcené kusy splachoval do záchodové mísy. Tento zvolený postup se mu stal osudným v únoru roku 1983, jelikož lidské tkáně ucpaly domovní kanalizaci.
Nájemníci si stěžovali na nesnesitelný zápach a majitel nemovitosti přivolal na čištění instalatéra, který v ucpaném potrubí objevil podivnou masitou hmotu plnou drobných kůstek. Úředník se sice ještě v noci pokusil odpad sám vyčistit a před sousedy vtipkoval o spláchnutém kuřeti, zanechal za sebou ale další nezpochybnitelné stopy.
Přivolaní vyšetřovatelé šli najisto přímo do podkrovního bytu a nalezli rozkládající se pozůstatky uložené v pytlích. Zadržený muž se ani nesnažil zapírat a rovnou nabídl policii plnou spolupráci se slovy, že jim poví úplně všechno až na služebně. Když se ho v autě zeptali na celkový počet usmrcených mladíků, jeho odpověď o patnácti lidech jim zcela vyrazila dech.
Během čekání na soud popsal desítky sešitů svými osobními vzpomínkami a na zvídavý dotaz detektivů ohledně jeho motivace pouze suše odvětil, že čekal odpověď spíše od nich. Porota ho nakonec uznala vinným ze šesti prokázaných vražd a soudce mu uložil doživotní trest odnětí svobody, který ukončila až jeho smrt ve věku dvaasedmdesáti let.
Další true crime články najdete ZDE.
