V noci ze 16. prosince 1773 se voda v bostonském přístavu zbarvila do hněda a hladinu pokryly tuny čajových lístků. Skupina mužů s tvářemi zčernalými od sazí tu právě spáchala jeden z nejdrzejších útoků na britský majetek v dějinách. Nešlo o večírek ani o bezbřehé rabování, ale o chladnokrevně naplánovanou operaci za miliony dolarů, která definitivně zpřetrhala pouta mezi Londýnem a jeho koloniemi. Dnes tu událost známe jako Bostonské pití čaje.
Vypadalo to jako scéna z dobrodružného románu, ale pro britskou Východoindickou společnost to byla ekonomická katastrofa. V přístavu kotvily lodě Dartmouth, Eleanor a Beaver plně naložené zbožím, které se stalo symbolem útlaku. Kolonisté ten večer neprotestovali proti vysoké ceně. Čaj byl paradoxně levnější než kdy dřív. Vadil jim princip a monopol, který drtil místní obchodníky. Do vody tak letělo 342 beden, jejichž hodnota by v dnešních cenách přesahovala 1,7 milionu dolarů.
Čaj nad zlato
Situace v roce 1773 připomínala tlakový hrnec těsně před výbuchem. Britské impérium se snažilo zachránit Východoindickou společnost, která byla „příliš velká na to, aby padla“, a tak jí parlament udělil monopol na dovoz čaje do Ameriky. Tento krok měl jediný cíl. Zbavit se obrovských přebytků ve skladech v Londýně a vybrat daně, které kolonisté odmítali platit, protože neměli své zástupce v britském parlamentu.
Kolonisté to vnímali jako urážku. Nešlo o pár pencí. Byli to hrdí obchodníci i řemeslníci, kteří si nenechali diktovat podmínky z druhé strany oceánu. Když lodě dorazily do Bostonu, napětí ve městě by se dalo krájet. Guvernér Thomas Hutchinson odmítl lodě propustit zpět do Anglie, dokud nezaplatí clo. To byla zásadní chyba. Místo poslušných poplatníků se dočkal organizovaného odporu, který vedl spolek Synové svobody.
Indiáni v přístavu
Signál k akci zazněl v Old South Meeting House. Skupina zhruba šedesáti mužů, k nimž se cestou přidávali další, vyrazila k molu Griffin’s Wharf. Mnozí z nich měli tváře pomalované uhelným prachem a nosili přikrývky, aby připomínali Mohawky. Tato „maska“ neměla nikoho oklamat. Sloužila jako symbol, že tito muži už se necítí být Brity, ale Američany. Navíc jim poskytovala nezbytnou anonymitu pro případné stíhání.
Celá akce probíhala s vojenskou disciplínou. Žádné rozbíjení lodí, žádné krádeže soukromého majetku kapitánů. Cílem byl výhradně čaj. Účastníci museli bedny rozbíjet sekerami, protože byly příliš těžké na to, aby se jen tak hodily přes palubu. George Hewes, jeden z přímých účastníků, později popsal průběh akce velmi věcně. „Náš velitel nám nařídil otevřít poklopy, vyndat všechny bedny s čajem a hodit je přes palubu,“ uvedl Hewes ve své výpovědi.
Muži pracovali v tichosti a efektivně. Během tří hodin zničili přes 40 tun čaje. Když si jeden z účastníků zkusil nacpat trochu čaje do kapes, ostatní ho okamžitě zpacifikovali a o „lup“ ho připravili. Jedinou škodou mimo náklad byl jeden rozbitý visací zámek, který prý druhý den nahradili novým. Tak moc jim záleželo na tom, aby akce vypadala jako politický protest, nikoliv jako řádění lůzy.
Účet za devět tisíc liber
Reakce Londýna byla zuřivá. Král Jiří III. a britský parlament to vnímali jako přímý útok na autoritu koruny. Škoda byla vyčíslena na 9 659 liber, což byla v té době astronomická částka. Benjamin Franklin, který tehdy pobýval v Londýně, byl z ničení majetku tak rozpačitý, že dokonce nabídl, že škodu zaplatí ze svého, jen aby uklidnil situaci. K tomu ale nikdy nedošlo.
Británie odpověděla tvrdě. Uzavřela bostonský přístav a zavedla sérii represivních zákonů, kterým se v Americe začalo říkat „Netolerovatelná nařízení“. Místo aby odpor zlomili, dosáhli přesného opaku. Ostatní kolonie, které do té doby váhaly, se začaly s Bostonem solidarizovat.
John Adams, budoucí druhý prezident USA, si hned druhý den do deníku zapsal slova plná obdivu. „Toto zničení čaje je tak odvážné, tak troufalé, tak pevné… že to nemohu považovat za nic jiného než za epochu v dějinách,“ svěřil se papíru. Měl pravdu. Cesta k americké nezávislosti byla otevřená a návrat zpět už nebyl možný.
