Bolševické Rusko dvacátých let věřilo, že poručí větru i dešti. Všechno staré mělo zmizet, včetně Boha a tradiční morálky. Právě v této atmosféře dostal uznávaný biolog Ilja Ivanov zelenou zahájit Stalinův experiment, který dodnes působí jako scénář béčkového hororu. Jeho úkolem bylo zkřížit člověka s opicí a stvořit nového tvora.
Plány génia
Ilja Ivanovič Ivanov rozhodně nebyl žádný šarlatán z okraje společnosti, nýbrž světová špička ve svém oboru. Před revolucí si vybudoval pověst génia, který dokázal pomocí umělé inseminace nevídané věci. Díky jeho metodám mohl jediný hřebec oplodnit až pět set klisen, což byla v té době revoluce v chovu koní.
Jenže ambice tohoto biologa sahaly mnohem dál než do stájí. Už v roce 1910 přednesl kolegům myšlenku, která většinu z nich znechutila, možnost vytvoření hybrida mezi člověkem a lidoopem. Tehdy chyběly peníze i politická vůle. To se však změnilo, když se moci chopili bolševici. Ti potřebovali zoufale dokázat, že člověk je jen hmota a zvíře, nikoliv boží stvoření.
Stalinův režim vycítil v Ivanovových plánech obrovský potenciál. V roce 1925 získal projekt státní podporu ve výši deseti tisíc dolarů, což byla na tehdejší poměry astronomická suma. „Nápad, který profesor Ivanov předložil, by mohl náboženství zasadit rozhodující ránu, což bychom rozhodně využili v naší propagandě a v boji za osvobození pracujícího lidu z područí církve,“ stojí v dobových materiálech o udělení grantu.
Traduje se, že diktátor toužil po nové, neporazitelné pracovní síle, která by necítila bolest a neměla nároky na mzdu. Zda chtěl Stalin skutečně armádu „lidopic“, nebo mu šlo čistě o ponížení církve, zůstává předmětem historických debat. Jisté je, že Ivanov dostal volnou ruku.
Africké peklo a pokusy bez souhlasu
S balíkem peněz a požehnáním Kremlu vyrazil biolog do Francouzské Guiney. Spolupráce s Pasteurovým institutem mu zajistila přístup k šimpanzům, které potřeboval pro první fázi experimentu. Plán byl prostý a brutální, oplodnit šimpanzí samice lidským spermatem. Ivanov se o to pokusil opakovaně, ale příroda se bránila. Žádná ze samic nezabřezla. Vědec se proto rozhodl otočit kartu a přistoupit k plánu, který i po stu letech vyvolává odpor. Chtěl oplodnit domorodé ženy šimpanzím spermatem.
Nehodlal se jich však ptát na svolení. Ivanov plánoval provést zákrok tajně v rámci běžného lékařského vyšetření v místní nemocnici. Ženy neměly mít ani tušení, že se stávají součástí zvráceného pokusu. Zde však narazil. Francouzský guvernér, který sice domorodce nepovažoval za sobě rovné, měl stále jisté morální zábrany a tento postup striktně zakázal. Hrozilo, že by provalení takového skandálu nenávratně poškodilo důvěru Afričanů v evropské lékaře. Ivanov musel sbalit kufry a odjet zpět do Sovětského svazu. Vezl si s sebou dvacet opic, z nichž většina cestu nepřežila.
Dobrovolnice pro soudruha Tarzana
Po návratu do vlasti se však Ivanov nevzdal. V Suchumi u Černého moře založil chovnou stanici, která se měla stát líhní nového druhu. Zbyly mu poslední trumfy, především orangutaní samec jménem Tarzan. Tentokrát už biolog nepotřeboval lhát ani podvádět. V zemi, kde propaganda slibovala vybudování nového světa, se našly ženy, které byly ochotné podstoupit experiment dobrovolně. Ivanov skutečně sehnal pět dobrovolnic.
Jedna z nich, v záznamech vedená pod šifrou „G“, byla připravena přijmout Tarzanovo sperma. Experimentu paradoxně nezabránila etika, ale smrt. Orangutan Tarzan pošel na krvácení do mozku dříve, než k samotnému aktu došlo. Ivanov sice objednal novou zásilku šimpanzů, ale ti dorazili až ve chvíli, kdy se nad ním stahovala mračna. Politické klima v Sovětském svazu se změnilo.
Konec snu o nadčlověku
Stalinova paranoia začala likvidovat i ty, které dříve podporovala. Vědecké elity se staly terčem čistek a Ivanovův neúspěch mu zlomil vaz. Místo vytvoření supervojáka přinesl režimu jen náklady a žádné výsledky. Na jaře roku 1930 byl biolog podroben tvrdé kritice a následně zatčen. Oficiálním důvodem nebyly jeho experimenty, ale údajné zakládání kontrarevolučních buněk.
Skončil ve vyhnanství v kazašské Alma-Atě. Muž, který chtěl přepsat zákony přírody, dožil svůj život jako řadový pracovník veterinárního institutu. Zemřel na mozkovou mrtvici v březnu 1932, pouhé dva roky po svém pádu. Jeho stanice v Suchumi fungovala dál a později sloužila pro výcvik opic do kosmického programu, ale sen o kříženci člověka a opice odešel s ním.
