Literární legenda o ušlechtilém Robinsonovi a jeho věrném Pátkovi se stala pevnou součástí světové kultury. Historická předloha slavného díla však nabízí mnohem syrovější obraz lidského utrpení a psychického rozkladu. Skotský námořník Alexander Selkirk, jehož záchrana proběhla přesně před 317 lety, nebyl obětí živlů, nýbrž vlastní prchlivosti. Na ostrově Juan Fernández dobrovolně vystoupil, aby následně prožil čtyři roky v podmínkách, které ho degradovaly na úroveň divokého zvířete.
Osudová hádka
Příběh jednoho z nejslavnějších trosečníků historie však nezačal ztroskotáním, jak se často traduje. Selkirk byl zkušený navigátor na lodi Cinque Ports, která brázdila vody Pacifiku v rámci privatýrské výpravy. V roce 1704 zastavili u neobydleného souostroví Juan Fernández, aby doplnili zásoby vody. Skot, známý svou výbušnou povahou, se dostal do ostrého konfliktu s kapitánem Thomasem Stradlingem. Selkirk tvrdil, že loď je v havarijním stavu a další plavbu nevydrží. V záchvatu vzteku prohlásil, že raději zůstane na opuštěném ostrově, než by riskoval život na děravé palubě.
Kapitán Stradling jeho bláhové přání okamžitě vyslyšel. Nechal muži na břehu mušketu, střelný prach, nůž, Bibli a trochu tabáku. Když člun odrážel od břehu, horká hlava navigátorovi vychladla. Selkirk se brodil za loďkou do vody a prosil o návrat na palubu. Kapitán se mu jen vysmál a odplul. Ironií osudu měl skotský bouřlivák pravdu. Loď Cinque Ports se nedlouho poté skutečně potopila u břehů Kolumbie a většina posádky zahynula nebo skončila ve španělském zajetí.
Divoch bez řeči
Prvních osm měsíců na ostrově popsal později jako čiré zoufalství. Trpěl samotou, strachem a depresemi. Zpočátku se zdržoval pouze na pláži, kde vyhlížel lodě, a živil se měkkýši. To se ukázalo jako chyba, protože ho v noci napadali agresivní lachtani, kteří se v zátoce pářili. Musel se stáhnout do vnitrozemí. Tam ho čekal jiný nepřítel. Ostrov byl zamořen krysami, které se tam dostaly z dřívějších lodí. V noci mu hlodavci okusovali nohy a oblečení.
Záchranu našel v polodivokých kočkách. Podařilo se mu je ochočit krmením kozím masem a brzy spával obklopený desítkami koček, které ho chránily. Když mu došel střelný prach, musel se naučit lovit kozy holýma rukama.
Díky stravě a neustálému pohybu v kopcovitém terénu získal neuvěřitelnou fyzickou kondici. Pozdější svědci uváděli, že dokázal dohonit a strhnout zvíře v běhu, což se nikomu z posádky záchranné lodi nepodařilo zopakovat. Oblečení mu shnilo, a tak si pomocí hřebíku sešil oděv z kozích kůží. Aby neztratil zdravý rozum, četl si nahlas z Bible a zpíval žalmy. I přesto se na něm izolace podepsala.
Zapomněl mluvit. Lidský hlas nepoužíval tak dlouho, že když ho konečně našli, vydával jen skřeky. „Zapomněl svou řeč natolik, že jsme mu sotva rozuměli, zdálo se, že slova vyslovuje jen z poloviny,“ zapsal si kapitán Woodes Rogers do lodního deníku, který později vyšel knižně pod názvem A Cruising Voyage Round the World.
Návrat mezi lidi
Vysvobození přišlo 2. února 1709. Ke břehům ostrova přirazila anglická loď Duke pod velením kapitána Woodese Rogerse. Na palubě byl jako navigátor i William Dampier, slavný objevitel, který Selkirka znal z dřívějška a potvrdil jeho identitu. Posádka byla v šoku. Místo civilizovaného Evropana našli divokého muže oděného ve stažených zvířecích kůžích, který zapáchal a odmítal alkohol i slané jídlo.
Selkirk se nicméně rychle adaptoval. Rogers ho jmenoval zástupcem velitele a společně pokračovali v korzárské výpravě kolem světa. Když se v roce 1711 vrátil do Anglie, byl z něj boháč. Jeho podíl na kořisti činil osm set liber, což byla na tehdejší dobu obrovská suma.
Příběh se stal okamžitou senzací. Novináři a spisovatelé se předháněli v rozhovorech s mužem, který přežil nemožné. Právě z těchto vyprávění čerpal Daniel Defoe pro svého Robinsona. Skutečný Selkirk ale ve společnosti nenašel klid. Peníze utrácel za alkohol, zaplétal se do rvaček a střídal ženy. Civilizace, po které čtyři roky toužil, ho nakonec zklamala.
Smutné doznání
Nikdy se nedokázal plně zařadit zpět do běžného života. Často vzpomínal na svůj ostrov jako na místo, kde byl skutečně svobodný. Paradoxně se v luxusu Londýna cítil hůře než v jeskyni s kočkami. „Teď mám majetek osm set liber, ale nikdy nebudu tak šťastný, jako když jsem neměl ani vindru,“ přiznal v roce 1713 v rozhovoru pro esejistu Richarda Steelea, který jeho příběh publikoval v časopise The Englishman. Nakonec se vrátil tam, kde mu bylo nejlépe. Na moře. Zemřel na žlutou zimnici u břehů Afriky v roce 1721.
O osudech dalších osobností si můžete přečíst ZDE.
