„Na sněmy přilétají čarodějnice povětřím. Aby se vznesly do vzduchu, musí se potřít zvláštní mastí z morku a sádla zavražděných neviňátek.“ Tak začíná jedna ze scén Kladiva na čarodějnice, historického hororu a jednoho z děl režiséra Otakara Vávry. Vznikl podle stejnojmenného románu Václava Kaplického. Jak to u nás bylo s čarodějnickými procesy?
Otázka víry
Víra v čarodějnice nebo lidi nadané nadpřirozenými schopnostmi je stará jako lidský rod sám. Lidová magie u nás byla vždy součástí života, hlavně na venkově. I když byly zvyky úřady či církví tolerovány, mělo to svou mez.
Tou byla skutečnost, kdy byl někdo nařčen z toho, že takováto jeho aktivita škodí okolí, případně odporuje svatému učení. Pak se rozběhlo vyšetřování, které vzhledem k mučení jako způsobu výslechu, nemohlo skončit jinak než odsouzením a upálením. To však nebyl tehdy trest, ale očištění duše, která byla spasena od hříchu.
Vzácnější, o nic méně brutální
Těmito procesy se rozumí světské i církevní trestní jednání proti čarodějnicím a čarodějům. Historický jev trval od 15. do 18. století, prováděla je katolická a protestantská vrchnost. Dle odhadů bylo v Evropě a koloniální Americe popraveno 35 000 – 200 000 lidí, většinou žen.
U nás nebyly tak rozšířené, i tak se jim ale během 17. století podařilo zachvátit prakticky celé jesenické podhůří. Celkem se týkaly cca pěti set osob, které se dají všechny označit za oběti. Pověry a zkazky o temných rejdech čarodějnic pronikly na naše území ze Slezska.
Respektive aspoň tak si historici vysvětlují onu specifickou oblast výskytu, tedy Jeseník, Šumperk a Velké Losiny. Oběti měly i starší inkviziční procesy právě ve Slezsku. Například v roce 1622 byla jen několik dní po obvinění z čarodějnictví upálena manželka obecního pastýře z Jeseníku Barbora Schmiedová.
Justiční vraždy
Další justiční vraždy proběhly v Opavě a Zlatých horách. Jiné procesy pak připomínaly koncentrační tábor, protože v roce 1636 si ve slezské Nyse postavili pec na pálení hříšníků. To hlavní probíhalo o čtyřicet let později ve Velkých Losinách, tehdy panství Lichtenštejnů.
Banální příhoda s hostií
Vše odstartovala naprosto banální příhoda. Tamní žebračku Marinu Schuchovou přistihli, jak si z kostela odnáší hostii. Chtěla ji dát krávě, která nedojila. Marginální epizoda spustila řetěz falešných udání, na základě kterých skončila na hranici řada jak prostých, tak i vážených místních občanů.
Více jak 100 obětí procesního běsnění včetně děkana Kryštofa Aloise Lautnera (upálen 1685 v Mohelnici) měl na svědomí inkvizitor a právník Jindřich František Boblig z Edelstadtu (1612-1698). Propadnuvší majetek obětí měl teoreticky připadnout státu, reálně si ho však mezi sebou dělili právě vrchnost a konající inkvizitoři.
Snadná cesta likvidace
Z výše uvedeného jsou patrné dvě věci. Ač se procesy týkaly hlavně žen, které byly spatřovány jako ústřední nástroj ďábla, nevyhnuly se ani pánské části obyvatel. A v bezpečí nebyl prakticky nikdo. Současně šlo o velmi snadnou a lukrativní metodu likvidace kohokoli nepohodlného. Obrana totiž prakticky neexistovala.
Memento
V Sobotině, Losinách a Mohelnici najdete dnes expozice i památníky. V Šumperku je připomínka přímo v domě poslední oběti. I když císařské nařízení v roce 1692 hon zastavilo, pro obviněné už bylo obvykle pozdě. Nejstatečnější obětí byl Heinrich Peschke. Ten skonal ve vězení po dvanácti letech mučení, aniž by cokoli přiznal.
Před 72 lety komunisti oběsili Vladislava Hadaše. Pomáhal politickým vězňům a režim z něj udělal odstrašující příklad
Zdroje: KudyZNudy, Wikipedia, OlomoucRozhlas, CSFD
