„Na sněmy přilétají čarodějnice povětřím. Aby se vznesly do vzduchu, musí se potřít zvláštní mastí z morku a sádla zavražděných neviňátek.“ Tak začíná jedna ze scén Kladiva na čarodějnice, historického hororu a jednoho z děl režiséra Otakara Vávry. Vznikl podle stejnojmenného románu Václava Kaplického. Jak to u nás bylo s čarodějnickými procesy?
Otázka víry
Víra v čarodějnice nebo lidi nadané nadpřirozenými schopnostmi je stará jako lidský rod sám. Lidová magie u nás byla vždy součástí života, hlavně na venkově. I když byly zvyky úřady či církví tolerovány, mělo to svou mez.
Tou byla skutečnost, kdy byl někdo nařčen z toho, že takováto jeho aktivita škodí okolí, případně odporuje svatému učení. Pak se rozběhlo vyšetřování, které vzhledem k mučení jako způsobu výslechu, nemohlo skončit jinak než odsouzením a upálením. To však nebyl tehdy trest, ale očištění duše, která byla spasena od hříchu.
Vzácnější, o nic méně brutální
Těmito procesy se rozumí světské i církevní trestní jednání proti čarodějnicím a čarodějům. Historický jev trval od 15. do 18. století, prováděla je katolická a protestantská vrchnost. Dle odhadů bylo v Evropě a koloniální Americe popraveno 35 000 – 200 000 lidí, většinou žen.
U nás nebyly tak rozšířené, i tak se jim ale během 17. století podařilo zachvátit prakticky celé jesenické podhůří. Celkem se týkaly cca pěti set osob, které se dají všechny označit za oběti. Pověry a zkazky o temných rejdech čarodějnic pronikly na naše území ze Slezska.
Respektive aspoň tak si historici vysvětlují onu specifickou oblast výskytu, tedy Jeseník, Šumperk a Velké Losiny. Oběti měly i starší inkviziční procesy právě ve Slezsku. Například v roce 1622 byla jen několik dní po obvinění z čarodějnictví upálena manželka obecního pastýře z Jeseníku Barbora Schmiedová.
Justiční vraždy
Další justiční vraždy proběhly v Opavě a Zlatých horách. Jiné procesy pak připomínaly koncentrační tábor, protože v roce 1636 si ve slezské Nyse postavili pec na pálení hříšníků. To hlavní probíhalo o čtyřicet let později ve Velkých Losinách, tehdy panství Lichtenštejnů.
Největší požár Pražského hradu: Nezodpovědné služebnictvo spustilo oheň, který pohltil Malou Stranu i katedrálu sv. Víta
Banální příhoda s hostií
Vše odstartovala naprosto banální příhoda. Tamní žebračku Marinu Schuchovou přistihli, jak si z kostela odnáší hostii. Chtěla ji dát krávě, která nedojila. Marginální epizoda spustila řetěz falešných udání, na základě kterých skončila na hranici řada jak prostých, tak i vážených místních občanů.
Více jak 100 obětí procesního běsnění včetně děkana Kryštofa Aloise Lautnera (upálen 1685 v Mohelnici) měl na svědomí inkvizitor a právník Jindřich František Boblig z Edelstadtu (1612-1698). Propadnuvší majetek obětí měl teoreticky připadnout státu, reálně si ho však mezi sebou dělili právě vrchnost a konající inkvizitoři.
Snadná cesta likvidace
Z výše uvedeného jsou patrné dvě věci. Ač se procesy týkaly hlavně žen, které byly spatřovány jako ústřední nástroj ďábla, nevyhnuly se ani pánské části obyvatel. A v bezpečí nebyl prakticky nikdo. Současně šlo o velmi snadnou a lukrativní metodu likvidace kohokoli nepohodlného. Obrana totiž prakticky neexistovala.
Memento
V Sobotině, Losinách a Mohelnici najdete dnes expozice i památníky. V Šumperku je připomínka přímo v domě poslední oběti. I když císařské nařízení v roce 1692 hon zastavilo, pro obviněné už bylo obvykle pozdě. Nejstatečnější obětí byl Heinrich Peschke. Ten skonal ve vězení po dvanácti letech mučení, aniž by cokoli přiznal.
První počítače a internet v Česku: Vzpomínáte na pískající modem a ICQ? Cesta do digitálního pravěku
Zdroje: KudyZNudy, Wikipedia, OlomoucRozhlas, CSFD
