Rodiče po celém východním bloku zažívali v šedesátých a sedmdesátých letech velkou paniku. Městská legenda o černé Volze se tehdy stala pro mnoho rodin noční můrou. Údajný černý vůz měl po setmění brázdit ulice a jeho posádka měla unášet malé děti. Z jinak flegmatických otců a matek se rázem staly úzkostlivé chůvy, které své potomky nepouštěly z očí.
Výsada mocných a tajemství tmavých skel
Vozy značky Volha se v Sovětském svazu vyráběly od roku 1956 a představovaly obrovský luxus. Obyčejný člověk si je mohl pořídit až koncem 70. let. Prostorný interiér a atraktivní vzhled přitahovaly velkou pozornost, vozidla využívali hlavně vládní činitelé a příslušníci tajné policie.
Fiktivní únosce proto logicky musel pocházet z vyšších společenských vrstev a lidé si maskovaný automobil vykreslili do nejmenších podrobností. Vůz měl mít bílé pneumatiky, dveře s bílým pruhem, zatažené závěsy a žádnou poznávací značku. Někdy na něm údajně byla zkratka SSD, kterou si občané překládali jako Smrt sovětským dětem.
Pověry a identita řidiče
Identita samotného šoféra se měnila podle toho, ve které zemi se příběh právě vyprávěl. Lidská fantazie pracovala na plné obrátky, za volantem měli sedět členové tajné policie, satanisté, upíři nebo samotný Ďábel. Zaznívaly také teorie o zvrhlých kněžích a jeptiškách.
Často se mluvilo o odběru krve pro nemocné západní pacienty s leukémií. „Podle naší verze lovily děti, aby jim odsály krev pro záchranu Leonida Brežněva,“ vzpomínal pamětník Grzegorz v rozhovoru pro časopis Týden. Doplnil informaci, že při pohledu na takové auto tehdejší mládež obklopila obrovská hrůza. Původně se objevovaly i nesmyslné fámy o vině Židů, to však vycházelo pouze z dobových antisemitistických nálad.
Reálné kořeny oblíbené historky
Městské legendy obvykle reagují na společenskou atmosféru, černá Volha má například spojitost se stalinským terorem. Noční příjezdy vozů NKVD v té době znamenaly skutečné zatýkání a mizení osob.
Jako jeden z možných reálných předobrazů se nabízí Lavrentij Berija, tehdejší šéf této tajné služby. Ten si podle vzpomínek politika Dmitrije Šepilova nechával svou ochrankou přímo z chodníku chytat ženy k ukojování svých tužeb. Sám Berija tyto praktiky později u soudu potvrdil. Polská verze pověsti pak pravděpodobně odrážela reálnou sérii tragických případů z padesátých let.
Zmizení dětí a skutečná tragédie
V roce 1956 se v Polsku ztratili čtyřletá Mirka, osmiletý Marek a jedenáctiletý Janusz. Rozsáhlá pátrací akce sledovaná médii vyvolala velké obavy z celospolečenských nepokojů. Děti nakonec pátrači nalezli mrtvé pod tunami písku na staveništi, kam si odešly hrát.
O rok později nastoupil patnáctiletý Bohdan Piasecki do černého auta k neznámému muži. Únosci požadovali vysoké výkupné, celá událost však skončila vraždou chlapce. Zvěsti o unášejících vozech se zkrátka držely hluboko v myslích lidí.
