Období normalizace v komunistickém Československu přinášelo nespočet absurdních situací. Lidé se s každodenní tíživou realitou vyrovnávali po svém a hlavním terčem vtipů se stával tehdejší prezident Gustáv Husák. Šíření politické satiry v hospodách nebo za zavřenými dveřmi bytů představovalo běžnou obranu proti režimu. Vyprávění anekdot s sebou ovšem neslo obrovské riziko tvrdých trestů.
Smích pod hrozbou trestu
Komunistický režim postrádal sebemenší smysl pro humor. Obyvatelé mohli za nevhodný vtip skončit před soudem, ztratit zaměstnání nebo putovat do vězení. V padesátých letech padaly mnohaleté tresty. K zahájení stíhání za hanobení republiky stačilo pouhé udání. Známý je případ paní Vlasty z Pardubic z roku 1978. Tu za vyprávění anekdot o prezidentovi nahlásil úřadům její bývalý manžel jako osobní mstu za rozvod.
Nebezpečný byl mnohdy i samotný poslech. „Většina lidí si vůbec neuvědomovala, jaké důsledky jejich smích může mít,“ popsal historik Tomáš Vilímek v pořadu stanice Český rozhlas Plus. Atmosféru doby přesně vystihuje vtip o soudci, který vyjde ze síně a dusí se smíchem. Kolega se ptá na důvod a soudce odpovídá, že slyšel ten nejlepší vtip. Na prosbu o převyprávění ale reaguje odmítavě s tím, že za něj právě napařil chlapíkovi deset let.
VTIP: Českoslovenští archeologové objevili dvě kostry a domnívali se, že by to mohli být Cyril a Metoděj. Odeslali je proto do Moskvy na odbornou expertizu. Za nějaký čas dorazila z Moskvy krabice, v ní naházené polámané kosti a vzkaz: „Jsou to oni. Přiznali se.“
Přes hranice do éteru
Intenzita lidové tvořivosti nabrala na síle po srpnové okupaci v roce 1968. Terčem nebyl výhradně Sovětský svaz, pozornost se upírala především na domácí představitele. Velký ohlas vyvolal text navrhující pět Nobelových cen pro Gustáva Husáka. Anonymní dopis obsahoval ocenění za hudbu s odůvodněním postupu od basy k prvním houslím nebo za literaturu díky dílu Stařec a moře naštvaných lidí. Za zemědělství měl získat cenu díky tomu, že co nezvoral, to pohnojil.
Zásilka s tímto obsahem mířila na adresu Rádia Svobodná Evropa do Mnichova. Do Československa ji posléze odevzdala východoněmecká tajná policie Stasi. Stejný autor připsal i populární text o sedmi divech socialismu. Mezi ně patřil fakt, že nikdo nic nedělá, ale plán se bez potíží plní. Zboží sice schází, všichni však seženou všechno a každý krade. I přes tyto krádeže prý nikde nic nechybí. Do sbírek se zapsal i dotaz na nejneutrálnější stát světa. Odpověď zněla tak, že je to pochopitelně Československo, protože se nevměšuje ani do vlastních záležitostí.
Rychlost tehdejšího internetu
Během desítek let totality vzniklo nepřeberné množství průpovídek a písňových parodií. Podle novináře Jana Nejedlého a spisovatele Jakuba Šofara byl režim národa jednoduše k smíchu. Autoři knižní série Po práci legraci sbírali výrazy, kterými si společnost pojmenovávala tehdejší realitu. Žižkovský vysílač dostal označení Jakešův prst, honosným budovám sekretariátů komunistické strany se říkalo kokosy. Zvýšení cen kávy v sedmdesátých letech přineslo okamžitou reakci v podobě zkratky hudrák, což znamenalo Husákovo drahé kafe.
„Byl to vlastně takový tehdejší internet,“ uvedl Jakub Šofar s odkazem na obrovskou rychlost šíření satiry. Ve větších městech se zrodila nová anekdota a lidé prchající na víkendové chaty ji okamžitě rozvezli do všech regionů. Obyvatelům stačilo zachovat pointu a slova se mohla libovolně měnit.
Zlatým dolem se stal také všeobecný nedostatek zboží. Východní země plnily plány, obchody ale zely prázdnotou. Lidé si proto vyprávěli příběh o telegrafátu Mao Ce Tunga do Moskvy. Čínský vůdce prosil o obilí kvůli hrozícímu hladu. Leonid Brežněv mu poradil utáhnout opasky, načež Mao obratem požádal o dodávku opasků.
VTIP: Kdo jsou největší nepřátelé socialismu? Jaro, léto, podzim, zima a imperialismus.
Dvojí život obyvatel
Komunismus vytvářel zcela absurdní prostředí. Občané často nosili dvě různé tváře. Na jedné straně aktivně vystupovali na stranických schůzích a zapojovali se do brigád socialistické práce, v soukromí se ovšem dění nepokrytě vysmívali. Zvláště v padesátých letech rezonoval hořký humor za zdmi věznic, kde bachaři proklepávali mříže kladívky a vězni tomuto zvuku říkali Stalinovy varhany.
O dvě dekády později v éře normalizace se pozornost zaměřila na každodenní spotřební potíže. Smích vyvolávala rovněž přítomnost okupačních vojsk. Velmi často se opakovala historka o dědovi parkujícím bicykl před bufetem. Příslušník bezpečnosti ho varuje před blížící se sovětskou delegací. Stařík ho obratem uklidní slovy, že má kolo pečlivě zamčené.
VTIP: Leonid Brežněv zemře a přijde před dvě brány. Na jedné visí cedulka Nebe, na druhé Peklo. Opatrně se rozhlédne, a když nevidí ani nohu, rychle se vetře do nebe. Tam ho ale okamžitě popadnou dva čerti a vlečou ho ke kotli. Brežněv jen nešťastně zvolá: „Ti prokletí českoslovenští kontrarevolucionáři, už i tady ty cedule vyměnili.
Současná nostalgie po starých časech je podle pamětníků zcestná. Nejlépe tehdejší marnost shrnoval oblíbený krátký vtip z Václavského náměstí. Pán stojí na chodníku a zvrací. Kolemjdoucí se u něj zastaví a vyjádří mu plné pochopení. Podle autorů knižní série se stará epocha občas stále připomíná.
Své o tom vypovídá příběh ze západních Čech z devadesátých let. Tamní obchodní dům dostal na první pohled světácký nápis RIO. Po bližším zkoumání vyšlo najevo, že noví majitelé pouze sundali první a poslední písmeno z původního oprýskaného názvu PRIOR.
.jpg){kind=link}