Jarní cesta na chmelovou brigádu skončila pro desítky studentů tragédií. Za železničním neštěstím v obci Deštnice z května 1966 stál osobní spor závoráře Josefa Kostky a jeho střídající kolegyně Marie Hajné. Jejich vzájemná nevraživost vedla k chybám s fatálními následky pro deset mladých životů. Srážce na nechráněném přejezdu nedokázal zabránit ani řidič nákladního vozu František Vestfal.
Zmatky s ubytováním na brigádě
V pondělí 2. května 1966 odpoledne dorazila skupina osmačtyřiceti studentů pražské průmyslové školy vlakem na nádraží do Rakovníka. Na perónu na ně čekal nákladní vůz s řidičem. Všichni středoškoláci se natlačili na korbu pod plachtu a automobil vyrazil severozápadním směrem ke chmelnicím. Cílem cesty byla nedaleká Deštnice.
Po příjezdu na místo organizátoři práce brigádníkům oznámili nepříjemnou změnu plánu. V obci chyběly potřebné ubytovací kapacity a celá skupina se musela přesunout o zhruba pět kilometrů dál do Velké Černoci. Plně naložený vůz se v úzkých ulicích otočil a vyrazil na neplánovanou cestu zpět. Součástí trasy byl průjezd přes železniční přejezd se zvednutými ručně ovládanými závorami.
Osudová nevraživost u závor
Obsluhu zabezpečovacího zařízení zajišťoval ze strážního domku Josef Kostka. Kolem půl šesté večer ho měla na místě vystřídat kolegyně Marie Hajná. Oba pracovníci dráhy mezi sebou měli dlouhodobé konflikty a vzájemně se nesnášeli. Odcházející muž opustil pracoviště zadním vchodem přesně v momentě příchodu střídající ženy. Úmyslně se tak vyhnul osobnímu setkání a řádnému předání služby.
Své kolegyni nenahlásil zpoždění přijíždějící posunovací lokomotivy ve směru od Prahy. Důležitou informaci o pohybu na trati navíc opomněl zapsat do provozního deníku. Nastupující žena o blížícím se vlaku neměla tušení a závory zůstaly otevřené. K přejezdu olemovanému vzrostlým porostem se v tu chvíli blížil nákladní automobil plný studentů. Muž za volantem spoléhal na zvednuté závory a před přejezdem nezastavil k pečlivému ověření volné trati.
Náraz smetl automobil do stráně
Krátce po osmnácté hodině se těžká parní lokomotiva vyřítila přímo na přejezd. Strojvedoucí Vladimír Halaburd zaznamenal překážku na kolejích a okamžitě zatáhl za rychlobrzdu. Vlak byl ovšem příliš blízko a srážce v rychlosti kolem pětačtyřiceti kilometrů v hodině už nedokázal zabránit. Těžký kolos narazil do přední části vozu a obrovskou silou ho odhodil mimo trať.
„Ozvala se rána, lokomotiva narazila do předku auta a odhodila jej do stráně. Tam zůstalo nakloněné bokem,“ popsal tehdejší dění očitý svědek Antonín Korec. Většinu studentů vyvrhl náraz z korby přímo do kolejiště a do přilehlého svahu. Službu konající žena u závor utrpěla hluboký šok a nedokázala zorganizovat pomoc. Záchranné složky podle pamětníků nakonec zalarmoval až místní učitel ze sousedního domku.
Záchrana zraněných a tresty pro viníky
K místu nehody se okamžitě seběhli obyvatelé okolních domů a pokoušeli se zraněným pomoci. Šest mladých lidí zemřelo přímo na místě. Další čtyři podlehli vážným zraněním po pozdějším převozu do nemocnice. Sedmatřicet dalších studentů si odneslo různě těžká poranění. Záchranáři jako úplně posledního objevili učitelský dozor odhozený padesát metrů od místa srážky.
Vyšetřování tragédie následně ukázalo na řadu fatálních pochybení. Hlavní viník od závor unikl soudu dobrovolným odchodem ze života ještě před procesem. Tresty nakonec padly pro čtyři další osoby. Odpovědnosti neunikla střídající obsluha závor ani topič lokomotivy zpozorující vůz příliš pozdě. Nejtěžší pětiletý trest obdržel řidič nákladního vozu za překročení povolené kapacity cestujících a nezastavení před nepřehledným přejezdem. Soud potrestal i zraněného učitele za souhlas s nebezpečným transportem početné skupiny.
