Francouzská historie zná mnoho dramatických konců, ale málokterý otřásl společností tak silně jako odchod muže, který stál v čele republiky na sklonku 19. století. Félix Faure vydechl naposledy 16. února 1899 v prostorách Elysejského paláce, obklopen přepychem úřadu a přítomností své osudové společnice. Oficiální verze o náhlé mozkové mrtvici narazila na realitu ložnicového skandálu, který z Marguerite Steinheilové udělal celebritu černých kronik a z prezidenta terč lidové tvořivosti.
Prezidentská křeč v paláci
Félix Faure zastával úřad s elegancí muže, který si potrpěl na precizně střižené fraky a vysokou společenskou prestiž. Odpolední hodiny onoho únorového dne věnoval soukromé audienci, která měla k diplomatickému protokolu na hony daleko. Marguerite Steinheilová, manželka druhořadého malíře, navštěvovala rezidenci pravidelně a personál paláce se naučil diskrétně přehlížet šustění jejích hedvábných sukní na chodbách. Křeč, která prezidenta zasáhla uprostřed intimního aktu, okamžitě ukončila jeho politickou dráhu i životní pouť, což vyvolalo v budově naprostou paniku.
Lékařské tajnosti a pravda
Přivolaní lékaři našli hlavu státu v situaci, která vyžadovala značnou dávku profesního cynismu a rychlého úsudku. Félix Faure utrpěl masivní krvácení do mozku, které moderní patologie spojuje s náhlou fyzickou námahou a tehdy běžným užíváním afrodiziak na bázi fosforu. Zdravotníci museli uvolnit prezidentovy prsty z vlasů mladé milenky, aby mohli tělo vůbec přesunout na lůžko a připravit ho na důstojnější rozloučení. Tato groteskní scéna se stala základem pro nespočet vtipů, které zaplavily pařížské kavárny dříve, než stačily zaschnout podpisy na úmrtním listu.
Vládní aparát se pokusil situaci zachránit strohým prohlášením o náhlém skonu při plnění státních povinností, aby ochránil integritu úřadu. Pravda však unikala ven skrze škvíry v palácových dveřích a skrze povídavost sloužících, kteří viděli Marguerite Steinheilovou prchat zadem v rozhalených šatech. Veřejnost se brzy dozvěděla o detailech, které zahrnovaly prezidentův rozepnutý šat a naprostý chaos v jeho soukromých apartmánech, což v konzervativní společnosti vyvolalo bouři nevole.
Doktoři v zákulisí mluvili o prezidentově chatrném zdraví, které maskoval svým energickým vystupováním a zálibou v dámské společnosti. Použití silných stimulantů v jeho věku představovalo hazard, který se mu v daný večer stal osudným. Tato fakta se dostala na veřejnost až s odstupem času, kdy už politické škody byly napáchány a pověst Elysejského paláce utrpěla hluboké šrámy, které se hojily dlouhá desetiletí.
Pohřební družka v novinách
Tisk se na Marguerite Steinheilovou vrhl s dravostí, která předznamenala éru moderní bulvární žurnalistiky a honu na senzace. Novináři jí přišili přezdívku „pompe funèbre“, což ve francouzštině označuje jak pohřební službu, tak v přeneseném významu družku přinášející smrt. Tato žena s uhrančivým pohledem se stala symbolem dekadence třetí republiky a terčem nenávistných pamfletů, které zaplavily pařížské bulváry. Její role v prezidentově životě skončila tragikomicky, když se musela potýkat s cejchem ženy, jejíž vášeň byla silnější než srdce nejmocnějšího muže Francie.
Osobní tragédie Marguerite Steinheilové se prolínala s veřejným ponížením, kterému musela čelit při každém odchodu ze svého domu. Lidé v ní viděli příčinu státní krize, ačkoliv šlo o nešťastnou shodu fyziologických okolností a věku Félixe Faurea. Její život po tomto incidentu připomínal jízdu na horské dráze, kdy se z milenky prezidenta stala postava vlekoucí se soudními procesy, které však s touto konkrétní smrtí souvisely jen okrajově.
Politické elity reagovaly na skandál zavedením nových bezpečnostních a etických standardů pro pohyb cizích osob v paláci, aby se podobná situace neopakovala. Tato událost fakticky ukončila éru, kdy se za zdmi státních rezidencí tolerovala naprostá anarchie v soukromých vztazích mocných. Dnešní bezpečnostní protokoly hlav států mají své kořeny právě v tomto trapném odpoledni, které navždy změnilo pohled na soukromí politiků.
.jpg){kind=link}