Když se uprostřed první světové války objevili ve vídeňské nemocnici lidé s naprosto neobvyklou únavou, stál lékař Constantin von Economo před velkou záhadou. Zprvu obyčejné nachlazení pacienty rychle uvrhlo do hlubokého spánku, ze kterého se probouzeli bez schopnosti pohnout vlastním tělem. Neznámá nemoc zasáhla stovky tisíc rodin po celém světě a o deset let později stejně nečekaně zmizela. Odborníci se dodnes snaží rozluštit, co tehdy zdravé lidi o jejich normální život vlastně připravilo.
Studium inženýrství ustoupilo mikroskopu
Constantin von Economo pocházel z velmi zámožné rodiny majitelů velkých podniků v Makedonii. Své dětství strávil v rakousko-uherském Terstu. Na naléhání otce nastoupil v roce 1893 na Polytechnickou univerzitu ve Vídni ke studiu strojního inženýrství. Technické výkresy ho však brzy omrzely a po pouhých dvou letech raději přestoupil na medicínu. Zajímal ho lidský mozek a jeho tajemství. Za svůj život publikoval spoustu odborných článků a knih, ve kterých se věnoval převážně detailnímu zkoumání mozkové kůry.
Jako mladý asistent hodně cestoval po Evropě, v Paříži studoval neurologii, ve francouzském Nancy poprvé přičichl k hypnóze a ve Štrasburku si důkladně osvojil metody mikroskopického výzkumu nervového systému. V Mnichově pak přímo spolupracoval s psychiatrem Aloisem Alzheimerem. Po návratu do Vídně zakotvil jako uznávaný expert na klinice psychiatrie a nervových onemocnění Všeobecné nemocnice. Právě na jejích chodbách učinil svůj největší životní objev.
Místo zotavení přišla věčná strnulost
Uprostřed první světové války začali na oddělení proudit pacienti s bolestmi v krku a obyčejnou horečkou. Tyto naprosto běžné příznaky rychle střídala obrovská letargie, škytavka a výrazné tiky. Nemocní pociťovali neustálou touhu odpočívat. Vydrželi ležet abnormálně dlouho a přitom je šlo vcelku snadno probudit z takzvané pseudosomnolence.
Zůstávali plně při vědomí a vnímali své okolí. „Mladí lidé se nyní zdají senilní, vychrtlí, s dementním obličejem, slintajícími ústy a třesoucí se bradou se vlečou váhavou chůzí,“ zapsal si otřesený lékař podle informací webu Knihovna 2. lékařské fakulty UK. Pozorovat takto postižené dvacátníky bylo pro veškerý personál nesmírně frustrující.
Nová nákaza dostala od svého objevitele jméno encephalitis lethargica. Nové kmeny z Itálie a Švédska o několik let později vyvolávaly stavy silné hyperaktivity a kruté neuralgické bolesti. Tehdejší pacienti prožívali asymetrické křeče břicha a prudké záškuby končetin a nezabíralo na ně ani morfium. Více než polovina nejvážnějších případů končila smrtí. Přeživší jedinci se po čase potýkali s těžkými trvalými následky. Nastoupila chronická fáze a lidé upadali do podivného stavu velmi podobného Parkinsonově chorobě.
Ztracené stopy v mozku pacientů
Mnozí se doslova proměnili v živé sochy neschopné vlastního pohybu. „Zaregistrovali, co se kolem nich děje, bez aktivní pozornosti a s hlubokou lhostejností,“ popsal později tyto ubohé oběti ve své knize Čas probuzení americký lékař Oliver Sacks. Podle jeho dobových zápisků nepociťovali nadšení ze života a působili spíše jako pasivní stíny. Silný osud jeho pacientů mnohem později ožil ve slavném oscarovém filmu s Robinem Williamsem. Tato krutá izolace uvnitř vlastního těla zasahovala hojně i děti a spouštěla u nich psychotické záchvaty nebo hrůzné sebepoškozování.
Přesnou příčinu nemoci výzkumníci do dnešního dne neodhalili. Dlouho uvažovali o spojitosti s tehdejší velkou pandemií španělské chřipky. Podrobná data z amerických měst ovšem ukázala naprosto nulovou korelaci v čase šíření obou nemocí. Založila se proto speciální Mathesonova komise pro nalezení léku, narazila ale na chybějící finance.
Modernější lékařské studie starých vzorků mozkové tkáně ukázaly jako reálnou stopu vliv nebezpečného enteroviru. Odborníci našli částice nápadně podobné viru coxsackie, který za běžných okolností vyvolává jiné poruchy nervového systému. Značná část expertů vkládá důvěru i do teorie o prudké autoimunitní reakci unaveného těla po prodělané streptokokové infekci v krku.
Původní nebezpečná pandemie ve třicátých letech zmizela stejně nečekaně a bez rozloučení jako předtím začala. Constantin von Economo prožil šťastný vrchol kariéry, oženil se s princeznou Karoline von Schönburg-Hartensteinovou a s nadšením ve volném čase pilotoval letadla. Zemřel na srdeční infarkt v roce 1931.
Samotná choroba se od těch dob naštěstí připomněla už jen vzácně. Poslední známý britský pacient se jmenoval Philip Leather. Do psychiatrického ústavu nastoupil v jedenácti letech a jako zcela nemohoucí pozorovatel venkovního světa tam nedobrovolně strávil celý zbytek života. Poslední vydechnutí mu přineslo úlevu v roce 2002 v úctyhodném věku dvaaosmdesáti let.
