V zimě roku 1959 vyrazila skupina deseti nadšených studentů a absolventů do uralských hor. Měla to být další náročná výprava na běžkách, která je měla připravit na budoucí polární expedice. Domů se však vrátil pouze jeden jediný člen, který musel cestu ze zdravotních důvodů vzdát. Osud zbylých devíti horolezců se dodnes považuje za jednu z největších záhad moderní historie.
Temná pověst uralských hor
Expedici vedl zkušený třiadvacetiletý student Igor Ďatlov, po kterém byl později pojmenován celý horský průsmyk. Skupina složená převážně z budoucích inženýrů a ekonomů měla namířeno k vrcholu hory Otorten. Název tohoto místa se dá volně přeložit jako „nechoď tam“ a ani cílový bod poslední zastávky na hoře Cholat Sjachyl neboli „mrtvé hoře“ nevyvolával přílišný klid. Členové výpravy se ovšem strašidelných jmen vůbec nezalekli a zpočátku panovala výborná nálada plná smíchu a zpěvu za doprovodu mandolíny.
Dobrodruhové po sobě zanechali cenné svědectví v podobě osobních deníků a desítek pořízených fotografií. Zápisky líčí veselé noční diskuse u ohně, slavnostní přísahu mužů o úplném zdržení se cigaret a také vyprávění o drobných konfliktech s opilci ve vlaku. Poslední záznamy vznikly na začátku února, kdy skupinu nečekaně překvapila silná sněhová bouře s ledovou mlhou. Výprava se proto rozhodla raději utábořit v neznámém průsmyku a vyčkat na lepší počasí.
Nález, ze kterého mrazí
Když se studenti ani po několika týdnech neozvali svým rodinám, odstartovala rozsáhlá záchranná akce. Pátrací tým objevil zpola zasněžený a zevnitř rozřezaný stan, ze kterého vedly zmatené stopy ve sněhu. Otisky nohou patřily lidem prchajícím v obrovské panice pouze v ponožkách nebo dokonce naboso. Následný nález prvních dvou mrtvých těl ležících jen ve spodním prádle u zbytků malého ohniště záchranáře zcela šokoval. Podivné bylo také objevení polámaných větví okolních stromů až do výšky několika metrů a cáry lidské kůže visící na jedné z borovic.
V průběhu dalších měsíců vydal tající sníh zbylé členy expedice a rozsah tragédie nabral zcela nových rozměrů. Některá těla vykazovala známky mimořádně silného zhmoždění, které forenzní lékař přirovnal k prudkému nárazu v automobilu. Mrtví měli rozdrcená žebra, fraktury lebek a jedné ze studentek dokonce chyběl jazyk.
Sovětští vyšetřovatelé ovšem nenašli žádné stopy cizího zavinění a celý případ poměrně rychle uzavřeli s vágním odůvodněním, že za smrt může spontánní přírodní síla. Spisy následně na desítky let uzamkli do archivů a zamezili k nim přístup.
Divoké teorie a tajemná světla
Způsob uzavření případu a celková neochota úřadů cokoli vysvětlit vyvolaly okamžitou explozi divokých konspiračních teorií. Mezi lidmi kolovaly příběhy o útoku mimozemšťanů a záhadných svítících koulích na noční obloze, které údajně potvrdilo i několik přímých svědků.
Oblíbenou variantou se staly také úvahy o utajovaných vojenských experimentech nebo o nečekaném střetu se sněžným mužem. Další hypotézy pracovaly s možností, že na tábořiště zaútočili vězni z nedalekého pracovního tábora nebo že skupina z nějakého důvodu ztratila rozum a pozabíjela se navzájem.
Klid do celé kauzy vneslo před pár lety až mnohem racionálnější vysvětlení od švýcarských výzkumníků podložené moderními počítačovými simulacemi. Podle jejich závěrů dopadla na studenty takzvaná desková lavina a uvěznila je uvnitř roztrhaného stanu. Skupina se ve snaze o záchranu holého života zřejmě ve spěchu prořízla ven do mrazivé noci o teplotě čtyřicet stupňů pod nulou a rozdělila se. Při pokusu o návrat někteří podlehli absolutnímu vyčerpání, pod jinými se nejspíše propadla sněhová vrstva a děsivá zranění tak nakonec měla způsobit pouze samotná ohromná tíha ledové masy.
_-_51906749096.jpg){kind=link}