19. září roku 1957 se hluboko pod povrchem nevadské pouště odehrála bezprecedentní událost. Američané tehdy spustili operaci s krycím názvem Rainier, vůbec první plně uzavřený podzemní jaderný výbuch v historii. Střela o síle necelých dvou kilotun explodovala bez úniku radioaktivního spadu do atmosféry a obyvatelé okolních oblastí měli vůbec poprvé důvod k pocitu mírného bezpečí.
Zkoušky plné nebezpečného prachu
Před nevadským úspěchem provází vývoj nejničivějších zbraní planety řada komplikací. Historie atomového programu se začíná psát už v prosinci 1941. Prezident Franklin Roosevelt tehdy uvolňuje dvě miliardy dolarů na takzvaný projekt Manhattan. Vědci následně provádějí první pokusnou detonaci s názvem Trinity v Novém Mexiku.
O několik týdnů později dopadají bomby na japonská města Hirošima a Nagasaki. Studená válka posléze roztáčí závody ve zbrojení na plné obrátky. Počátkem 50. let minulého století výrazně narůstají obavy z povrchového testování. Lidé po celém světě sledují s hrůzou detonace, které za sebou zanechávají jedovatý oblak.
Odborníci nacházejí stopy nebezpečných látek až překvapivě daleko od míst výbuchů. Radioaktivní izotopy jako stroncium-90 nebo jód-131 se hromadí v mléce pasoucích se krav. Kravské mléko se rázem stává velmi citlivým ukazatelem zamoření krajiny.
Obrovský rozruch vyvolává především tichomořský test Bravo v roce 1954, jehož spad nešťastně zasahuje japonský rybářský člun Daigo Fukuryu Maru. „V Japonsku se z toho stalo obrovské téma a různé skupiny obyvatel začaly protestovat. Lidé měli strach o své zdraví a životní prostředí,“ vysvětlila historička Martha Smith v rozhovoru pro americkou televizi PBS.
Tunel se speciálním zakřivením
Americká vláda musela na stupňující se tlak veřejnosti reagovat a přesunula pozornost do hlubin země. Dřívější menší experimenty Buster Jangle Uncle nebo Teapot Ess však proběhly příliš blízko povrchu a vyvrhly tuny radioaktivní zeminy do vzduchu.
V testovacím centru vzdáleném sto čtyři kilometrů severně od Las Vegas proto inženýři v roce 1957 hloubí zcela nový typ šachty. Ve stěně kaňonu razí dlouhý horizontální tunel s neobvyklým tvarem háku. Zvláštní zakřivení má zajistit, že tlaková vlna chodbu bleskově zasype a zabrání úniku smrtících plynů na povrch.
Do hloubky 274 metrů technici opatrně transportují modifikovanou hlavici W25. Zařízení váží 99 kilogramů a na délku měří pouhých 44 centimetrů. Informaci o chystané události dostávají předem seismologické stanice, aby mohly přesně zaznamenat vzniklé otřesy půdy a zjistit odlišnosti od běžného zemětřesení. Rainier se tak zapisuje do historie jako průkopník podzemní bezpečnosti a stává se součástí mnohem širší operace Plumbbob o devětadvaceti různých testech.
Roztavená hornina a propad pouště
Při samotném spuštění zařízení se uvolní obrovská energie během jediného zlomku sekundy. Extrémní žár a tlak v podzemí okamžitě odpaří nejbližší horninu a vytvoří ohromnou dutinu plnou horké páry a dalších plynů. Kolem tohoto prostoru se vlivem tlakové vlny zemina roztříští a popraská. Teplota stoupá na několik milionů stupňů. Během několika sekund se na dně dutiny začne hromadit roztavená hornina.
Jakmile celý prostor vychladne a tlak uvnitř klesne pod úroveň okolní zátěže, strop masivní dutiny se zhroutí sám do sebe. Na povrchu pouště v takovém případě vznikne velký miskovitý kráter. Kolem Rainieru se ovšem ven přes důmyslnou pískovcovou zábranu nedostává žádný nebezpečný oblak a pokus slaví ohromný úspěch.
Konec zamořování oblohy
Úspěch tohoto hlubinného experimentu trvale mění pravidla hry. Zcela odstraňuje nutnost riskantních atmosférických výbuchů a otevírá cestu k novým mezinárodním dohodám. Zástupci Spojených států, Sovětského svazu a Velké Británie v roce 1963 podepisují smlouvu o omezení zkoušek. Signatáři se zavazují provádět detonace už jen výhradně hluboko pod zemským povrchem.
V nevadském komplexu nakonec proběhne přes 900 dalších podzemních explozí. Celá éra končí až na počátku 90. let minulého století. V roce 1996 dochází k podpisu ještě přísnější mezinárodní dohody, která veškeré nukleární detonace zakazuje úplně. K její finální ratifikaci ovšem nedochází u všech potřebných států, tudíž nařízení plně nevstupuje v platnost. Přesto se díky těmto historickým krokům daří zabránit dalšímu masivnímu uvolňování radioaktivity do životního prostředí.
