Generace dnešních padesátníků a šedesátníků vyrůstaly v neustálé hrozbě vojenského konfliktu. Nácviky evakuací a ukrývání před chemickými zbraněmi tvořily pevnou součást tehdejších školních osnov. Děti si v Československu běžně nasazovaly plynové masky a učily se pravidlům civilní obrany. Záchrana životů a hledání úkrytu před imperialisty se trénovaly přímo v přírodě.
Pochody v igelitu a povely k zemi
Děti si musely na cvičení nosit přesně stanovenou výbavu. Běžně dostupné oblečení nahrazovalo profesionální protichemické obleky. „V případě jaderného útoku jsme si na nohy a ruce museli nasadit igelitové pytlíky a přes sebe přetáhnout obyčejnou pláštěnku,“ uvedla novinářka Eva Srpová pro Aktuálně.cz. S touto improvizovanou výbavou obvykle žáci vyrazili do lesa k plnění dalších úkolů.
Srpová si pamatuje na učitelčin nečekaný křik simulující výbuch. Všichni museli bleskově ulehnout na zem nohama k epicentru. Dívka v ten moment zakopla a rozbrečela se. Pedagožka ji okamžitě okřikla s vysvětlením útočících imperialistů.
Fyzickou zátěž silně prožívaly i další ročníky. Pamětnice Dana Horká musela už v první třídě nosit v chlebníku tříkilový sáček s pískem. U starších žáků váha narostla na pět kilogramů a učitelé obsah batohu před startem bedlivě kontrolovali.
Gumoví sloni v mateřských školách
Základy branné výchovy dostávaly děti už v předškolním věku. Učitelky s nimi chodily do sklepních prostor a učily je pobytu v místech bez oken. Malí předškoláci oblékali masky s takzvaným chobotem. Těžký filtr tak nemusely mít přímo na obličeji a nosily ho ukrytý ve speciální brašně přes rameno.
„Jednou přišel můj mladší syn ze školky a říkal, že si hráli na slony,“ popsala pamětnice Květa. Velikost ochranné pomůcky na školách určoval pedagog pomocí umělohmotného měřidla přiloženého ke kořeni nosu a bradě. Součástí výuky se stala i správná údržba průzorů. Skla se čistila vatou namočenou v lihu nebo se pečlivě potírala speciálním mýdlem proti mlžení.
Záchrana Anduly a nepřesné hody
Základy první pomoci školáci trénovali na umělohmotné figuríně jménem Andula. Sloužila pro nácvik umělého dýchání z úst do úst a masáže srdce. Figurína procházela po každém použití dezinfekcí, v početné třídě ale na žáky působila velmi oslizlým dojmem.
Děti se v terénu učily také orientaci a práci s buzolou. Kurátor Jan Šimek z Národního pedagogického muzea k tomu dodává, že určování azimutů představovalo nejslabší oblast výuky a v praxi s ním bojovali i samotní pedagogové.
Starší žáci se učili také zacházet se zbraněmi. Střelba ze vzduchovky občas probíhala přímo v suterénech školních budov v těsné blízkosti šaten. Venkovní aktivity zpravidla doplňoval hod černým gumovým granátem. Tvar cvičného náčiní byl poměrně nešikovný a přesný zásah cíle vyžadoval velkou zručnost.
Výuka podle komunistického kalendáře
Téma obrany státu prostupovalo celou tehdejší společností a výuka podléhala silnému ideologickému plánování. Pedagogové přesouvali branné hry na dny státních svátků a komunistických výročí. Žáci trávili čas v přírodě obvykle kolem prvního máje nebo oslav konce druhé světové války.
Dobové příručky z poloviny sedmdesátých let výslovně varovaly před kapitalistickým útlakem a zdůrazňovaly povinnost obrany vlasti. Muži měli bránit zemi se zbraní v ruce a dospívající mládež dostala za úkol jim v tom maximálně pomáhat. Agendu ochrany obyvatelstva dnes zajišťuje hasičský záchranný sbor a dřívější podoba branné výchovy ze škol zcela vymizela po sametové revoluci.
