Byl považován za dobrosrdečného bylinkáře a velkého milovníka přírody. Ve skutečnosti pod maskou přívětivého muže řádil brutální vrah, který lstivě zneužíval touhy občanů uniknout za hranice tehdejšího komunistického režimu. Hubert Pilčík své zranitelné oběti okrádal, vraždil a jejich naivním příbuzným dlouhé měsíce servíroval falešné naděje.
Klamavý strýček ze Sence
Hubert Pilčík se usadil s manželkou Antonií Pilčíkovou ve vsi Senec nedaleko Plzně. Na první pohled to byl naprosto spořádaný muž v důchodovém věku. Místní obyvatelé ho znali jako mimořádně ochotného souseda. Brzy si získal důvěru širokého okolí a často lidem zdarma rozdával nasbírané léčivé rostliny. Obyvatelé vesnice zcela ignorovali neustálý pohyb cizích osob kolem jeho nenápadného stavení. Sám vrah se velmi rád chlubil smyšlenými historkami o své pestré minulosti a oklamaným posluchačům tvrdil, že dokonce přežil potopení slavného zaoceánského parníku.
Po komunistickém převratu v roce 1948 začal Hubert Pilčík velmi aktivně nabízet zájemcům bezpečný převod do západního Německa. Lidé prahnoucí po svobodě mu ochotně svěřovali své životy a naspořené rodinné úspory. Na místo cesty přes ostře střežené hranice je ovšem čekala brutální smrt v hlubokých lesích. Důvěřivé emigranty velice rafinovaně odděloval od sebe, aby je mohl snadněji připravit o život a nashromážděné cennosti. Mezi jeho další prokázané oběti patřili manželé Krauzovi nebo zámožný plzeňský obchodník Jan Hůrka.
Rodina Balleyových
Plzeňský obchodník Emanuel Balley a jeho dcera Renata Balleyová uvěřili slibům zkušeného převaděče na jaře roku 1951. Nejprve s vrahem vyrazil na cestu starší muž. V opuštěné hájence Lipovka ho pachatel uspal do dřímoty a omráčil prudkým úderem těžkého olověného obušku. Následně jeho bezvládné tělo polil motorovým olejem a zapálil. „V krčních a stehenních tepnách byla zjištěna povařená krev…,“ uvedla podle webu iDNES.cz zpráva patologa. Tato otřesná skutečnost potvrdila uhoření oběti zaživa.
Za několik dní si vrah došel pro jednatřicetiletou Renatu Balleyovou. Odvedl ji pod rouškou tmy do lesa za vesnicí. Tam mladou fotografku omráčil, uškrtil připraveným provazem a její tělo ledabyle zahrabal v nedaleké pískovně. V parném létě její rozkládající se ostatky náhodně objevily hrající si děti. K objasnění její totožnosti přispěla mravenčí práce policie a zachované zubní záznamy.
Vyšetřování celého případu vedl zkušený plzeňský kriminalista Jan Znamenáček. Zjistil přesnou totožnost mrtvé ženy díky jejím atypickým zubním korunkám. „Jeden z kriminalistů pak obcházel zubní lékaře a laboranty a předkládal jim zubní korunky. Koncem srpna 1951 poznal jeden z plzeňských zubních lékařů z předložených korunek svou práci a také uvedl jméno a adresu pacientky, pro niž ji zhotovil,“ píše odborný web Kriminalistika.eu.
Dívka v dřevěné bedně
Do surových rukou vraha padla i dvanáctiletá nezletilá neteř zavražděné ženy. Pachatel školačce namluvil vymyšlenou historku o tom, že příbuzní už bezpečně dorazili do Bavorska. Pod touto zákeřnou záminkou ji v květnu odvedl přímo k sobě domů. Zpočátku si neustále vymýšlel lživé důvody pro dlouhé oddálení cesty.
Postupem času dívce absolutně zakázal vycházet ze stavení. Nutil ji psát rodině falešné dopisy o výborném životě na svobodném Západě. Tyto vymyšlené vzkazy sám osobně doručoval příbuzným do Plzně a inkasoval za ně cenné zlaté šperky. Neustále jim lhal o údajném předávání psaníček přes tajné zahraniční agenty.
V létě vyrobil specializovaný mučicí nástroj. Šlo o masivní dřevěná prkna spojená koženými řemeny a zakončená dvojitou bedýnkou vycpanou tlumícími hadry. Do tohoto hrůzného zařízení dítě pevně uvazoval na dvanáct až šestnáct hodin denně. Dívka měla hlavu trvale zavřenou v bedně a dýchat mohla výhradně přes vsunutou kovovou trubku.
Její zoufalý křik byl naprosto dokonale utlumen. Vrah svou oběť ukrýval v nenápadném kozím chlívku na samém konci rozlehlé zahrady. Během těchto dlouhých měsíců podvyživenou školačku opakovaně zneužíval a mimořádně surově týral. Byla to chladnokrevná trýzeň bez sebemenšího náznaku lidského soucitu.
Překvapivá razie
Policie na pachatele udeřila počátkem září roku 1951. Dva příslušníci bezpečnosti v montérkách se přesvědčivě vydávali za elektrikáře a pronikli přímo do domu. Jakmile zjistili mužovu samotu v objektu, bleskově ho zneškodnili a nasadili mu pouta. Při následné důkladné prohlídce narazili na zuboženou dívku v chlívku a okamžitě ji uvolnili z jejího děsivého vězení.
Kriminalisté v domě zajistili obrovské množství kufrů, cizího oblečení, šperků a drahých dámských kožichů. V hromadě popela na zahradě objevili ohořelé osobní doklady dalších obětí. Zajistili ukrytý arzenál zbraní včetně samopalu a britského důstojnického revolveru. Antonie Pilčíková dostala přísný pětiletý trest odnětí svobody za přímý podíl na převádění.
Konec v cele
Soudní proces se zvrhlým pachatelem zhatila nečekaná událost. Tři dny po svém zatčení byl zadržený sériový vrah nalezen mrtev v cele plzeňské věznice. Oficiální zpráva uváděla udušení pomocí oprátky spletené z erárních kapesníků. Soudní odborníci tuto verzi dodnes silně zpochybňují a otevřeně poukazují na krvavé stopy po tvrdých výslechových metodách. Skutečný počet obětí Bestie ze Šumavy zůstává navždy nevyřešeným tajemstvím tuzemské kriminalistiky.
👉🏻 Další články na téma krimi.
