John a Florence Pollockovi prožili těžkou ztrátu, se kterou se rodiče vyrovnávají jen ztěžka. Jejich dvě malé dcery tragicky zahynuly při dopravní nehodě. O rok později se rodině narodila identická dvojčata Gillian a Jennifer. Dívky ale dle dochovaných záznamů brzy začaly vykazovat velmi neobvyklé chování. Vzpomínky z cizího života a tělesná podoba s mrtvými sourozenci dodnes přitahují pozornost psychologů z celého světa.
Ztracené sestry na cestě do kostela
Manželé Pollockovi vedli v anglickém městě Hexham prosperující obchod s potravinami a rozváželi po okolí mléko. Společně vychovávali čtyři starší syny a dvě dcery. Jedenáctiletá Joanna a šestiletá Jacqueline trávily veškerý volný čas spolu. Starší ze sester o tu mladší neustále pečovala a s oblibou pro ni vymýšlela divadelní představení.
Klidný rodinný život skončil 5. května 1957. Sestry zrovna mířily s kamarádem do nedělní školy. Řidička pod vlivem silných léků úmyslně najela na chodník přímo do míst, kudy děti procházely. Vysoká zeď odřízla skupince únikovou cestu a následkům tvrdého nárazu sestry na místě podlehly.
Zdrcená Florence Pollocková po tragédii ukončila rozvoz mléka a všechny dívčí hračky uschovala do krabic na půdě. Její manžel se naopak upnul k myšlence na znovuzrození dcer. Sám od dětství věřil, že se jim děti do rodiny jednoho dne vrátí. Florence tuto představu z náboženských důvodů ostře odmítala.
Narození dvojčat a mateřská znaménka
Ošetřující lékaři předpovídali matce narození jednoho dítěte. 4. října 1958 přesto přivedla na svět jednovaječná dvojčata Gillian a Jennifer Pollockovy. Novorozená Jennifer měla na pravé straně čela poměrně výrazné mateřské znaménko. Nacházelo se přesně v místech, kde si zesnulá Jacqueline ve třech letech způsobila ošklivou jizvu po pádu na kbelík. Zbarvení kůže na čele u Jennifer navíc reagovalo na chladné počasí úplně stejně jako někdejší zranění její starší sestry.
Obě dívky měly také drobnou pigmentaci na levém boku. Odlišnosti se projevily hned v počátcích chůze. Gillian našlapovala s mírně vytočenými špičkami podobně jako mrtvá Joanna. Jennifer zase svírala psací tužku v pěst, což byl zvyk typický pro malou Jacqueline. Rodina se pouhých devět měsíců po porodu přestěhovala do vzdálenějšího města Whitley Bay. Dvojčata tak začala vyrůstat v novém prostředí daleko od původního domova.
Návrat starých hraček a zapomenutých míst
Když dívky povyrostly, rodiče snesli z půdy odložené věci. Gillian si okamžitě vybrala panenku patřící Joanně a Jennifer sáhla po hračce po Jacqueline. Zcela bez dohadování si věci rozdělily a shodně tvrdily, že jim je v minulosti přinesl Santa Claus. Odpovídalo to naprosto přesně reálné situaci. Gillian bez váhání poznala i malou hračku v podobě ždímačky a rovnou se k ní hlásila jako ke svému majetku.
Přesnost jejich vzpomínek se naplno projevila při rodinné návštěvě domovského Hexhamu. Čtyřletá dvojčata bezchybně navigovala rodiče k parku s houpačkami, kde si před lety hrávaly jejich sestry. Během procházky pak jedna z dívek ukázala na protější kopec. „Škola je tady nahoře, tam jsme chodily, a hřiště je vzadu,“ citoval dětská slova v jednom z rozhovorů britský deník The Mirror. Přes vysokou zeď přitom školní areál absolutně nemohly vidět.
Působivá situace nastala i ve chvíli, kdy si John Pollock oblékl starý pracovní plášť své ženy. Jennifer se ho hned zeptala, proč má na sobě maminčin kabát. Gillian tento kus oblečení vůbec nepoznala. Původní Joanna totiž bývala ve škole, když ho Florence brzy ráno nosila.
Panický strach z aut a zájem psychologů
Intenzivní strach z motorových vozidel provázel dívky celé dětství. Pokud v jejich blízkosti nastartoval automobil, pevně se k sobě tiskly s křikem o blížícím se nebezpečí. Matka navíc zaslechla z dětského pokoje neobvyklé rozhovory. Dvojčata probírala detaily autonehody v přítomném čase. Jednou našla Florence starší Gillian, jak drží hlavu své sestry v klíně. Nahlas popisovala krvácení z očí přesně v místech zasažených kapotou vozu. „Ten znak má Jennifer od chvíle, kdy upadla na kbelík,“ vysvětlila pak jindy starší sestra zcela suverénně původ znaménka na čele.
Tyto události přilákaly pozornost psychiatra Iana Stevensona. Lékař považoval výpovědi Florence za mimořádně věrohodné, jelikož její křesťanská víra myšlenku na reinkarnaci nedovolovala. S přibývajícím věkem neobvyklé projevy postupně slábly a dívky začaly žít zcela běžným životem. Ve svých třiadvaceti letech ovšem popsala Gillian otci vzpomínku na pískoviště u velkého domu se zahradami. Šlo o precizní popis rodinného sídla ve městě Whickham. Zesnulá Joanna se tam pohybovala ve věku necelých čtyř let, samotná Gillian toto místo ale nikdy v životě nenavštívila.
