Povýšení do hodnosti polního maršála bývá pro vojáka vrcholem kariéry, pro Friedricha Pauluse však znamenalo skrytý rozsudek smrti. Adolf Hitler mu 30. ledna 1943 poslal maršálskou hůl s chladnokrevným očekáváním, že velitel 6. armády pochopí historický kontext a spáchá sebevraždu. Žádný německý maršál se totiž do té doby nevzdal nepříteli živý. Paulus však tuto tradici porušil. Právě dnes uplynulo třiaosmdesát let od chvíle, kdy v ruinách Stalingradu utichly poslední výstřely a s nimi padla i legenda o neporazitelnosti Wehrmachtu.
Rozkaz, který zůstal nevyslyšen
Vůdce třetí říše kalkuloval s psychologickým nátlakem. Věděl, že situace ve stalingradském kotli je vojensky neudržitelná, a potřeboval vytvořit mýtus o hrdinné oběti, která by vyburcovala německý národ k totální válce. Povýšení mělo Pauluse zahnat do kouta, odkud vedla cesta jen skrze kulku do vlastní hlavy. Hitler si přál antickou tragédii, kde velitel padne společně se svými muži, čímž by vykoupil strategické selhání vrchního velení.
Realita v bunkru pod obchodním domem Univermag však vypadala zcela odlišně od představ berlínských propagandistů. Paulus, sužovaný silnou úplavicí a celkovým vyčerpáním, odmítl hrát roli v Hitlerově scénáři. Místo teatrálního odchodu ze světa zvolil pragmatické řešení. Tradice pruské důstojnické cti musela ustoupit tváří v tvář apokalyptickým podmínkám, v nichž jeho vojáci umírali po tisících mrazem a hladem.
Peklo pod obchodním domem
Když sovětští vojáci vstoupili do sklepení velitelství, naskytl se jim pohled, který měl k vojenské důstojnosti daleko. Místnosti tonuly ve špíně, pachu krve a lidských exkrementů, zatímco vzduch byl prosycen rezignací. Čerstvě jmenovaný maršál ležel na polním lůžku, zarostlý a apatický, přičemž jeho tvář prozrazovala tiky nervového zhroucení. Dokonce i při setkání se sovětskými důstojníky vynechal povinný nacistický pozdrav, což bylo gesto s jasnou symbolikou.
Poručík Jelčenko, velitel zatýkací čety, později barvitě líčil Paulusův strnulý výraz ve chvíli, kdy odevzdával svou osobní zbraň. Tímto aktem formálně skončila bitva, která změnila dějiny. Zatímco jižní kotel kapituloval 31. ledna, severní skupina pod velením generála Karla Streckera kladla odpor ještě dva dny, než 2. února definitivně složila zbraně i ona.
Světem následně obletěly záběry zničeného muže, který nastupuje do sovětského automobilu. Pro německou veřejnost, masírovanou léta zprávami o vítězstvích, tyto fotografie znamenaly šok srovnatelný se samotnou ztrátou armády.
Zuřivost v hlavním stanu
Zpráva o kapitulaci vyvolala v Hitlerově hlavním stanu bouři. Vůdce vnímal Paulusovo rozhodnutí jako osobní urážku a selhání charakteru, nikoliv jako logický důsledek svých vlastních chybných rozkazů. Více než osud stovek tisíc vojáků ho trápilo pošpinění prestiže a narušení aury neomylnosti.
Záznamy z tehdejší porady odhalují míru Hitlerovy frustrace naprosto přesně. Historik Antony Beevor ve své knize Stalingrad cituje Vůdcova slova, která zazněla bezprostředně po oznámení kapitulace: „Ten člověk se měl zastřelit, stejně jako staří velitelé, kteří se vrhli na své meče, když viděli, že je věc ztracena.“ Pro Hitlera byl život v zajetí projevem zbabělosti, kterému nedokázal porozumět.
Cesta bez návratu
Paulus sice přežil, avšak pro jeho podřízené začalo nové, často ještě krutější dějství jejich utrpení. Do sovětského zajetí putovalo přibližně jednadevadesát tisíc mužů, z nichž většina již v době kapitulace připomínala spíše stíny. Čekal je vyčerpávající pochod do sběrných táborů a následný transport na Sibiř či do Střední Asie.
Podmínky v lágrech, kombinované s následky dlouhodobého hladovění a nemocí, si vybraly drastickou daň. Tyfus a podvýživa kosily zajatce v takovém tempu, že mnozí zemřeli během několika týdnů po skončení bojů.
Závěrečná bilance stalingradského zajetí zůstává jedním z nejděsivějších statistických údajů druhé světové války. Z původní armády se po letech vrátilo do Německa pouhých pět až šest tisíc mužů. Friedrich Paulus se stal v zajetí kritikem nacismu, svědčil u Norimberského procesu a zbytek života strávil v NDR, kde roku 1957 zemřel.
