Píše se rok 1985. Československo žije v šedivé realitě normalizace, kde má všechno svůj řád a racionální vysvětlení. V nenápadném rodinném domku v Bohučovicích na Opavsku se však děje něco, co soudruzi tabulkově zařadit nedokážou. Létají tam vzduchem sklenice, hoří záclony a nábytek se hýbe sám od sebe. Když na místo dorazí hlídka Veřejné bezpečnosti, aby zjednala pořádek, stane se svědkem jevu, který popírá fyzikální zákony. Bohučovice tak mají vlastní Akta X.
Vše začalo nenápadně v listopadu 1985 v domě rodiny Smolkových. Nejprve šlo o drobnosti. Praskající žárovky, podivné zvuky v podkroví, samočinně se otevírající dvířka u kredence. Manželé to přičítali průvanu nebo otřesům z nedalekého lomu. Situace se však rychle vyostřila.
Během několika dnů se dům změnil v bitevní pole. Těžké kusy nábytku se posouvaly po podlaze, z polic vylétávaly talíře a tříštily se o stěnu. Vrcholem bylo, když začaly bez zjevné příčiny hořet textilie. Rodina byla vyděšená. Otec rodiny, racionálně uvažující člověk, udělal to jediné, co v té době dávalo smysl. Zavolal Veřejnou bezpečnost, aby dopadla vandala, který se jim musel vloupat do domu.
Protokol, který neměl existovat
Na místo dorazila hlídka. Příslušníci očekávali, že najdou ukrytého pachatele nebo zjistí, že si rodina vymýšlí. Místo toho se stali přímými účastníky chaosu. V jejich přítomnosti začaly létat předměty. Nešlo o pád vlivem gravitace. Věci měnily směr, opisovaly oblouky a narážely do stěn silou, jako by je někdo hodil.
Zachoval se úřední záznam, který je v kontextu doby naprostým unikátem. Jeden z vyšetřovatelů do něj uvedl svědectví, které by ho za jiných okolností mohlo stát kariéru kvůli šíření pověr.
Policista situaci popsal věcně, úředním jazykem, což dodává textu na děsivosti. „Na vlastní oči jsem viděl, jak se z prádelníku zvedla sklenice, opsala oblouk a narazila do okna,“ stálo v hlášení pro okresní správu SNB. Příslušníci dům prohledali od sklepa po půdu. Žádné vlasce, žádné magnety, žádný skrytý vtipálek. Byli bezradní. Jediné, co mohli udělat, bylo doporučit rodině, aby se na čas odstěhovala.
Jedenáctiletý středobod chaosu
Vyšetřování se brzy zaměřilo na nejmladšího člena rodiny, jedenáctiletého Tomáše Smolku. Policisté i přizvaní psychologové si všimli, že k jevům dochází pouze v jeho přítomnosti. Pokud chlapec nebyl doma, panoval klid. Jakmile se vrátil ze školy, začaly létat brambory z košíku nebo se převrhl stůl.
Lékaři chlapce vyšetřili a vyloučili, že by předměty házel on. Často seděl v klidu na židli, ruce měl položené na stole, a přesto se na druhém konci místnosti vznesla váza. Odborníci tento jev nazvali termínem RSPK (rekurentní spontánní psychokineze). Jde o uvolnění nahromaděné psychické energie, ke kterému dochází u dětí v pubertě.
Energie, kterou dospívající organismus nedokáže zpracovat, se ventiluje do okolí a působí na fyzické předměty. V případě Tomáše Smolky byla tato síla enormní. Případ zaujal i Psychoenergetickou laboratoř profesora Františka Kahudy, který v té době vedl v Československu polooficiální výzkum paranormálních jevů.
Bezradnost úřadů došla tak daleko, že sáhly k drastickému opatření. Tomáš byl převezen na dětské psychiatrické oddělení v Opavě k dlouhodobému pozorování. Cíl byl jasný – izolovat ho a potvrdit, že jde o simulaci. Lékaři ho týdny zkoumali, ale žádnou duševní poruchu nenašli. Hospitalizace tak přinesla jediný, pro materialistický režim nepříjemný výsledek. Potvrdila, že nešlo o podvod. Jakmile se totiž chlapec vrátil z léčebny domů, jevy se rozpoutaly nanovo a s ještě větší intenzitou.
Konec stejně náhlý jako začátek
Případ Bohučovice trval několik týdnů. Stejně rychle, jako jevy začaly, také ustaly. Jakmile se Tomášova psychika stabilizovala, předměty přestaly létat. Dům se vrátil do normálu, ale sousedé a svědci nezapomněli.
Bohučovický poltergeist zůstává nejlépe zdokumentovaným případem svého druhu v naší historii. Nejde o historku z kroniky ze šestnáctého století. Jde o událost, u které asistovala státní moc, sepisovala protokoly a marně hledala materialistické vysvětlení. Pro socialistickou policii to byla noční můra. Zločin bez pachatele, akce bez viditelného původce.
Dnes se na případ vzpomíná jako na důkaz, že lidská mysl disponuje silou, kterou věda stále plně nechápe. A protokol z roku 1985 zůstává tichým svědectvím o noci, kdy i příslušníci VB museli uvěřit na duchy.
