Ráno 9. května 1945 opouštělo Prahu narychlo sestavené procesí luxusních vozů, které vezlo nejmocnějšího muže hroutícího se protektorátu. Karl Hermann Frank věřil, že ho útěk na západ spasí před hněvem osvobozeného města a provazy, které už lidé chystali na náměstích. Cesta k americkým liniím v Rokycanech však skončila dříve, než stačil odhodit uniformu SS.
Útěk z hořícího města
Když v ulicích Prahy dohasínaly poslední výstřely barikádníků, Karl Hermann Frank nasedal do nablýskaného Mercedesu. Sbalil rodinu, nejbližší pobočníky a v kufrech vezl zbytek své někdejší moci. Kolona vyrazila směrem na Plzeň, kudy vedla naděje v podobě amerických uniforem generála Pattona. Frank doufal v roli politického vyjednavače, který si zachrání krk výměnou za informace o hroutící se Třetí říši a zastaví postup sovětských vojsk.
Past u demarkační čáry
V Rokycanech narazil německý konvoj na realitu, která se hrubě neshodovala s Frankovými plány na uctivou kapitulaci. Místo diplomatického protokolu čekali u silnice unavení vojáci 2. pěší divize americké armády, které zajímaly zbraně a bezpečnostní prověrky. Američané okamžitě odzbrojili celou suitu a donutili nacistického pohlavára vystoupit z vozu na zaprášenou dlažbu. Bývalý knihkupec z Karlových Varů náhle ztratil glanc, když mu vojáci bez dlouhých řečí prohledávali kapsy a zavazadla.
Frank se pokoušel vysvětlovat svou politickou váhu, ale pro americké muže představoval pouze dalšího zajatce v řadě poražených. Jeho arogance narazila na strohost vojenského postupu, který neuznával výsady vrahů z Lidic. Americké velení v čele s Georgem Pattonem odmítalo vést s Frankem jakékoli přetahování o vliv. Vojáci ho drželi v provizorních podmínkách, kde si nacistický státní ministr musel zvykat na plechový ešus a tvrdou pryčnu v hlídaném objektu.
Rodina kdysi všemocného vládce Čech sledovala, jak američtí dozorci nakládají jejich osobní věci a naprosto ignorují dřívější společenské postavení. Karl Hermann Frank marně hledal spojence mezi důstojníky, kteří v něm viděli jen břemeno komplikující poválečnou správu osvobozeného území. Dokumenty, které si vezl s sebou jako pojistku pro budoucí vyjednávání, skončily v archivech tajných služeb bez většího zájmu o Frankovy osobní podmínky. Jeho přesvědčení o vlastní nepostradatelnosti se hroutilo s každou hodinou strávenou pod dohledem mladých pěšáků.
Konec vyjednávání v Rokycanech
Frankova suita se v zajateckém táboře rychle rozpadla a každý z jeho blízkých hledal cestu k vlastní záchraně na úkor ostatních. Pýcha, která po léta ovládala Černínský palác, vyprchala v momentě, kdy Američané potvrdili totožnost svého úlovku a informovali československé úřady. Cesta do bezpečí se pro něj definitivně proměnila v čekárnu na spravedlnost, kterou si svými činy v protektorátu sám předepsal. Americká armáda se tehdy zachovala pragmaticky a odmítla hrát roli štítu pro muže, jehož jméno budilo v Praze i Londýně oprávněný odpor.
Směr pankrácká šibenice
Spojenci nakonec rozhodli o předání Franka do rukou obnovené československé justice, což znamenalo jeho definitivní konec. V srpnu 1945 ho převezli zpět do Prahy, kde ho čekal veřejný soud a následná poprava na dvoře pankrácké věznice. Katova smyčka v roce 1946 ukončila život muže, který do poslední chvíle věřil, že hranice v Rokycanech mu zajistí doživotní azyl. Útěk na západ tak zůstal jen marnou epizodou v životopise jednoho z největších zločinců moderních českých dějin.
